Vlha pestrá

Vlha pestrá
	Samice (vpředu) a samec při krmení
Stupeň ohrožení podle IUCN
	; málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	srostloprstí (Coraciiformes);
Čeleď	vlhovití (Meropidae);
Rod	vlha (Merops);
Binomické jméno
	Merops apiaster; Linné, 1758
	rozšíření vlhy pestré rozšíření vlhy pestré
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlha pestrá (Merops apiaster) je středně velký, pestře zbarvený pták z čeledi vlhovitých.

Taxonomie

Patří do čeledi vlhovitých, konkrétně do rodu Merops (vlha), který obsahuje dalších 23 druhů. Vlha pestrá je monotypický druh, nejsou tedy známy další poddruhy.^[2]

Popis

Dosahuje velikosti kosa černého, s délkou těla 25–29 cm a rozpětím křídel 36–40 cm.^[3] Hmotnost se pohybuje mezi 46–60 g.^[2] Vlha pestrá je nezaměnitelný štíhlý pták s dlouhým, dolů zahnutým zobákem, dlouhými zašpičatělými křídly a dlouhým ocasem se dvěma prodlouženými středními pery. Zbarvení dospělých ptáků je velmi výrazné: modravá spodina těla, zářivě žluté hrdlo, žlutavě bílé ramenní skvrny a červenohnědé temeno, hřbet a svrchní strana křídla. Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou shora matnější a zelenavější.^[3] Zobák je černý, nohy tmavohnědé.^[2]

Hlas

Často se ozývá výrazným, měkkým „prryt“, při vzrušení u hnízda také krátkým, hvízdavým „vit“.^[3]

Rozšíření

Hnízdí v severozápadní Africe, jihozápadní Evropě a západní Asii. Izolovaná populace žije také v jižní Africe.^[4] Severní hranice areálu kolísá a zvláště za teplých jar se posouvá daleko na sever až po Island, Faerské ostrovy, Norsko nebo Švédsko. Někdy zde vlhy i zahnízdí.^[2] Tažný druh; evropští ptáci na zimu migrují do tropické a jižní Afriky, asijští ptáci zimují zčásti také na území Indie. Evropská populace vykazuje po mírném poklesu v 70. až 90. letech 20. století opět stoupající tendenci.^[5] a její velikost je odhadována na 480 000–1 000 000 párů.^[6]

Výskyt v Česku

V České republice bylo hnízdění poprvé prokázáno v roce 1954 u Lednice na jižní Moravě. Od poloviny 80. let hnízdí na jižní a jihovýchodní Moravě pravidelně, jinde je hnízdění zcela ojedinělé. V posledních letech dochází k výraznému nárůstu počtu hnízdících ptáků; v letech 1985–89 byla celková početnost odhadnuta do 10 párů, v letech 2001–03 na 33–90 párů a v roce 2005 již na 180 párů.^[7]

V roce 2021 bylo zaznamenáno hnízdění v březích na po povodních opět neregulovaných úsecích řeky Bečvy.^[8]

Přílet na české území probíhá především v druhé polovině května, odlet od konce srpna do poloviny září.^[2]

Prostředí

K hnízdění vyhledává otevřenou členitou krajinu s pastvinami, křovinami, skupinami stromů nebo lesíky, často v blízkosti vody, běžně také v pískovnách.^[3]

Ekologie a chování

Hnízdění

Hnízdí většinou v koloniích, čítajících obvykle 10–20 párů, řidčeji i jednotlivě. Páry jsou monogamní a často spolu setrvávají po několik let, značně vysoká je také jejich věrnost k hnízdišti. Hnízdo je na konci nory, kterou sama buduje v písčitých nebo hlinitých stěnách a jejíž délka se pohybuje mezi 98–207 cm. Noru využívá obvykle jen jednou a po jejím opuštění ji mnohdy obsazují jiné druhy ptáků, nejčastěji vrabec polní. Ročně mívá 1 snůšku po 5–7 (4–8) bílých, zřídka jemně žlutavých vejcích o rozměrech 26,5 × 21,5 mm. Na jejich inkubaci, která trvá 20–22 dnů, se podílejí oba rodiče, větší mírou však samice. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve věku 20 dnů, dalších asi 12 dnů jsou pak krmena mimo něj (v některých případech též třetím dospělým ptákem, tzv. pomocníkem). Pohlavně dospívají ve 2. kalendářním roce.^[2]

Potrava

Živí se výhradně hmyzem, který loví za letu, často ve velkých výškách. Stylem letu přitom připomíná jiřičku, s rychlým máváním křídel, klouzáním a rychlými výpady za kořistí.^[2]^[3] V potravě převažují blanokřídlí (včely, vosy, sršně), dvoukřídlí, motýli, rovnokřídlí, vážky a brouci. Kutikuly a nebezpečných žihadel vos, včel a sršní se zbavuje neobvyklým způsobem: hmyzem tak dlouho tluče o nějaký tvrdý předmět, dokud kutikulu nerozbije nebo žihadlo neodstraní.^[2] V době krmení mláďat může takovýmto způsobem denně ulovit až 250 hmyzích jedinců.

Galerie

Hlinitá stěna s několika norami vlhy pestré
Dvojice vlh
Letící vlha
Vlha pestrá (dospělý pták)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Bee-eater na anglické Wikipedii.

↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Plzeň: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.
↑ CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.
↑ BirdLife International (2004): Merops apiaster Archivováno 12. 8. 2011 na Wayback Machine.. In: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status.
↑ BirdLife International (2012): European Bee-eater Merops apiaster Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
↑ ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha: Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.
↑ Do divočiny! - Kde se řeka vyzuřila (S02E04) (2021). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.

Literatura

DUNGEL, Jan Dungel; HUDEC. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0927-2. S. 154.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu vlha pestrá na Wikimedia Commons
Galerie vlha pestrá na Wikimedia Commons
Taxon Merops apiaster ve Wikidruzích
BioLib
http://www.naturfoto.cz/vlha-pestra-fotografie-218.html

[b502a401c741c4d318c258ffa5223ec5934619ec-1] The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].

[hudec-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.

[svensson-3] SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Plzeň: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.

[atlasmigrace-4] CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.

[5] BirdLife International (2004): Merops apiaster Archivováno 12. 8. 2011 na Wayback Machine.. In: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status.

[6] BirdLife International (2012): European Bee-eater Merops apiaster Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.

[7] ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha: Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.

[8] Do divočiny! - Kde se řeka vyzuřila (S02E04) (2021). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]