[go: up one dir, main page]
More Web Proxy on the site http://driver.im/Přeskočit na obsah

Vendelín Budil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vendelín Budil
Narození19. října 1847
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí26. března 1928 (ve věku 80 let)
Plzeň
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
DětiAnna Steimarová
PříbuzníJiří Steimar (zeť)
Jiřina Steimarová (vnučka)
Jiří Kodet (pravnuk)
Evelyna Steimarová (pravnučka)
Barbora Kodetová (prapravnučka)
Anna Polívková (prapravnučka)
Vendula Prager-Rytířová (prapravnučka)
Ian Kodet (prapravnuk)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vendelín Budil (19. října 1847 Praha[1] – 26. března 1928 Plzeň)[2] byl český herec, režisér, divadelní ředitel, pedagog a historik, autor memoárové a odborné literatury, publicista a překladatel.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze, v Malé Karlově ulici. Studoval německou nižší reálku u sv. Jakuba a vyšší českou reálku v Panské ulici, kterou ukončil roku 1865.[3] Již jako student zkoušel své herecké umění v letech 1865–1866 s Antonínem Puldou na ochotnických jevištích v Sakrabonce, na Rohanském ostrově, ve Vršovicích a na Smíchově. V roce 1866 se pokoušel neúspěšně uplatnit u ředitele Pavla Švandy ze Semčic v Plzni; chodil pak na hodiny herectví k Františku Ferdinandu Šamberkovi. Angažmá získal až v roce 1867 u ředitele J. E. Kramuela; vydržel zde však jen jeden rok. V letech 1867 až 1869 hrál v Prozatímním divadle. Následně přešel do společnosti ředitele Švandy ze Semčic a hrál s ním v aréně v Pštrosce, ve Smíchovské aréně, v Novoměstském divadle a v Karlíně (U města Lipska). Působil zde až do roku 1880. Po dalším neúspěšném pokusu o angažmá v Prozatímním divadle hrál v letech 1881–1887 u společnosti ředitele Jana Pištěka na Královských Vinohradech.

V rozmezí 1888–1900 řídil (zároveň činný jako režisér a herec) vlastní velmi úspěšnou Divadelní společnost Vendelína Budila,[4] zahajující 2. června 1888 v aréně v Plzni, v městských sadech na „Obcizně“,[5] 1892–1893 byl ředitelem Národního divadla v Brně (angažován s celým souborem, doplněným brněnskými herci).[6] V 90. letech 19. století byla jeho společnost nejlepším činoherním tělesem po Národním divadle v Praze,[7] jako vůbec jediná z venkovských společností hostovala roku 1897 v pražském Národním divadle s dramatizací románu F. E. Hodgson–Burnettové Malý lord. V titulní roli vystoupila Budilova malá dcera Anna. Od září 1901 do března 1902 byl opět angažován u ředitele Pištěka.[3] Od března 1902 do roku 1912 řídil nové Městské divadlo v Plzni. Jeho nejproslulejší rolí byl Král Lear od Shakespeara, kterou nastudoval opakovaně v letech 1878, 1885 a 1904. K dalším významným rolím patřil Richard III. (1902) a Rostandův Cyrano z Bergeracu (1902). Po pracovním úrazu byl roku 1912 penzionován. Nadále však hostoval jak v Plzni, tak v Praze, zpracovával archiv plzeňského divadla,[8] publikoval své herecké vzpomínky a psal paměti.[9] Od roku 1910 byl předsedou Svazu českých divadelních ředitelů, v roce 1918 členem slavnostního výboru pro jubilejní oslavy Národního divadla; při této příležitosti zde i 3× pohostinsky vystoupil v cyklu českých her.

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]

Dne 16. srpna 1876 se v kostele Sv. Mikuláše ve Vršovicích oženil s Krescencií (Crescencií) Královou (1850–1930), dcerou plzeňského kapelníka. Ta vystupovala již od sedmnácti let jako operní a operetní zpěvačka, oceňovaná plzeňským tiskem.[10] Umělecké dráhy se nevzdala ani po sňatku, v roce 1880 zaznamenal tisk pochvalně její pražské vystoupení v roli Azuceny ve Verdiho Trubadúrovi.[11] Později se umělecké činnosti vzdala.[12]

Jejich potomci, dcera Anna Steimarová, vnučka Jiřina Steimarová, pravnuk Jiří Kodet, pravnučka Evelyna Steimarová a prapravnučky Barbora Kodetová, Vendula Prager-Rytířová a Anna Polívková se stali také herci.

Potomci

[editovat | editovat zdroj]
Vendelín Budil (1847–1928), herec, režisér a divadelní ředitel, m. Krescenzie Králová (1851–1930)[13]

Posmrtné pocty

[editovat | editovat zdroj]

V rámci oslav nedožitých stých narozenin byl jmenován roku 1947 in memoriam čestným členem Národního divadla v Praze. [7]

Za svůj život nastudoval 1 275 rolí. Jeho podobizna v úloze krále Leara visí v Shakespearově domě ve Stratfordu jako pocta Anglie tomuto vynikajícímu českému herci.[18]

Jsou po něm pojmenovány ulice v Praze a Plzni.

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Sám nikdy nezapomenu na ‚Budilovu větu‘: ‚Herec musí používat svůj hlas tak, aby ho bylo slyšet a rozumět mu i na galerii, nesmí polykat poslední souhlásku…‘ Tím jsem se po celou svou divadelní cestu řídil. “
— Otomar Korbelář[19]

V kultuře

[editovat | editovat zdroj]

Kus Hlava plná slunce autorů Josefa Klímy a Vladimíra Opletala čerpá, vedle retrospektivy, z Budilova pozdního věku.[20]

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Vendelín Budil jel poprvé a naposledy automobilem během svého pohřbu.[zdroj?]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. 
  2. ↑ Plzeň 120 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2023-01-30]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Sirius: Vendelín Budil, In: Divadlo, roč. II, č. 17, 1. června 1904, Praha, s. 369.
  4. ↑ Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 16–18.
  5. ↑ Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, s. 35.
  6. ↑ MESZNER, Jindřich, SRBA, Bořivoj, ed. a DUFKOVÁ, Eugenie, ed. Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. I, 1884-1984, s. 113.
  7. ↑ a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, s. 51.
  8. ↑ Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 56.
  9. ↑ Sága rodu Budilova, s. 297–298, 357.
  10. ↑ Benefice. S. 2. Český lev [online]. 1871-12-21 [cit. 2022-05-11]. S. 2. Dostupné online. 
  11. ↑ Z divadla českého. S. 191. Světozor [online]. 1880-04-16 [cit. 2022-05-11]. S. 191. Dostupné online. 
  12. ↑ Kolem jubilea Budilova. S. 4. Svobodný směr [online]. 1947-10-25. S. 4. Dostupné online. 
  13. ↑ FILIP, Václav. Potomci slavných žijí mezi námi : co bylo i nebylo v televizním seriálu. Praha: Ottovo nakladatelství - Cesty ISBN 80-7181-347-8. 
  14. ↑ Kodetová a Šporcl se po 10 letech vzali na svátek zamilovaných. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2015-05-02. Dostupné online. 
  15. ↑ Bára Kodetová: Vyvztekám se a jdu dál. Novinky [online]. Borgis. Dostupné online. 
  16. ↑ Kodetová a Šporcl mají dceru Violetu. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2007-07-26. Dostupné online. 
  17. ↑ Barbora Kodetová porodila dceru Sophii, otcem je houslista Šporcl. Novinky [online]. Borgis. Dostupné online. 
  18. ↑ Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, s. 36.
  19. ↑ Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, s. 58–9.
  20. ↑ Hlava plná slunce (1986) | ČSFD

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, s. 16, 101
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, s. 80, 113, 173, 196
  • Vendelín Budil. Z mých ředitelských vzpomínek. Praha : Český čtenář, 1920. 304 s.
  • Markéta Čekanová. Vendelín Budil a Plzeň : po plzeňských stopách Vendelína Budila. Plzeň : Odbor kultury Magistrátu města Plzně, 2013. 28 s. ISBN 978-80-260-5314-9.
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, s. 321–2
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, s. 123, 125, 136, 287, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, s. 72–3, 111, 153, 301
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 16–18, 53, 72–76, 81, 84, 191, 218, 231, 348, 358, 388, 390–391, 416, 485–487, 499.
  • Rudolf Deyl: Jak jsem je znal, Jos. R. Vilímek, Praha, 1937, s. 14–32
  • Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, s. 9, 10, 24, 39, 48, 53, 62, 64–73, 93, 104–5, 113, 131, 154, 159–161, 164, 173–5, 189
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, s. 246, 361, 371, 387
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 56. 
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, s. 7, 13–4, 21, 26–30, 33–4, 39, 50, 54, 71, 74, 118
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, s. 172
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, s. 51
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, s. 29, 31–2, 36, 56, 65, 85, 91, 128, 150, 345
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 81. 
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, s. 38, 169
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 113–116.
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, s. 19, 41, 56–7, 108, 120–2, 130, 135, 252
  • Sirius: Vendelín Budil, In: Divadlo, roč. II, č. 17, 1. června 1904, Praha, s. 366–9
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, s. 7-15, 17–23, 25–40, 42–51, 53–7, 59–73, 75–86, 88–9, 92–120, 122–133, 135–155, 157–207, 210–243, 245–252, 254–5, 257–9, 261, 264–284, 286, 288–294, 296–301, 303–6, 308, 310, 314, 316–320, 322–4, 327–334, 336–346, 349, 356, 357–360
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 153. 
  • Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, s. 33–6
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, s. 55, 57–8, 63–4
  • VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 152–160.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha: Libri, 2007. 225–368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 282–283. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vendelín_Budil&oldid=24323746“