[go: up one dir, main page]
More Web Proxy on the site http://driver.im/Přeskočit na obsah

Lev XII.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Svatost
Lev XII.
252. papež
Církevřímskokatolická
Zvolení28. září 1823
Uveden do úřadu5. října 1823 (korunovace)
Pontifikát skončil10. února 1829
PředchůdcePius VII.
NástupcePius VIII.
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení4. června 1783
Biskupské svěcení24. února 1794
světitel Enrico Benedetto Stuart
1. spolusvětitel Antonio Felice Zondadari
2. spolusvětitel Antonio Felice Zondadari
Kardinálská kreace8. března 1816
kreoval Pius VII.
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Rodné jménoAnnibale Francesco della Genga
Datum narození22. srpna 1760
Místo narozeníGenga nebo Spoleto, Papežský stát Papežský stát
Datum úmrtí10. února 1829
(ve věku 68 let)
Místo úmrtíŘím, Papežský stát Papežský stát
Seznam papežů nosících jméno Lev
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lev XII., vlastním jménem Annibale Francesco Clemente Melchiorre Girolamo Nicola della Genga (22. srpna 1760 zámek La Genga u Spoleta10. února 1829 Vatikán) byl papežem katolické církve od 28. září 1823 až do své smrti 1829. [1]

Narodil se ve vznešené italské hraběcí rodiny, ale o místu narození se stále vedou spory. Studoval v Římě a vysvěcen na kněze byl v roce 1783. O devět let později se stal sekretářem papeže Pia VI.

Od roku 1793 byl církevním právníkem arcibiskupa z Tyru a v roce 1794 byl povolán jako papežský vyslanec k papežskému dvoru v Kolíně nad Rýnem. Po obsazení Porýní francouzským vojskem mohl své úřední záležitosti vykonávat a přijímat v sídle rezidence v Mnichově, kde byl v letech 17951796 interním vyslancem a roku 1814 byl vyslán jako papežský vyslanec do Paříže, kde roku 1816 nastoupil do úřadu biskupa v Senigallii a byl zvolen kardinálem. V roce 1820 byl jmenován generálním vikářem arcibiskupské diecéze v Římě. Konkláve ho zvolilo za papeže dne 28. září 1823.

Pontifikát

[editovat | editovat zdroj]

V 19. a 20. století byli papežové většinou přiměřenými partnery kardinálů, než aby jim přidělovali role diplomatů a politiků. Lev XII. dokázal vytvořit pozoruhodně přesný střídavý řád. Jeho "zelanti" vystupovali častěji a horlivěji ve prospěch náboženských příkazů církve, a tak riskovali konflikty se státem. Lev XII. hned na začátku svého pontifikátu rozdával štědré almužny chudým. V dalším působení odsuzoval toleranci, lhostejnost a příslušnost k laické biblické společnosti, jež se postupně utvářela v celé církvi. Takto vlažně se vyrovnával s reformní politikou, kterou prosazoval kardinál – státní tajemník Ercole Consalvi († 1824) již za pontifikátu jeho předchůdce Pia VII..

Zbožný, ale neschopný horlivec Lev XII. vyhlásil jubilejní Svatý rok 1825, který byl pro duchovní klima v Itálii poměrně úspěšný (přivedl do Říma půl milionu poutníků), ale zároveň se utužil boj proti světským slavnostem. Papež zakazoval karnevaly, plesy a vstup chudiny i dobrodruhů do hospod (alkohol se jim směl nalévat jen zamřížovaným okénkem na ulici). Krvavě potlačil hnutí karbonářů, nařídil i dvě veřejné popravy gilotinou a mnohé politické tresty doživotní. Kritici jej charakterizovali slovy: Velký postavou, ale malý duchem.[2]

K jeho krutým omylům patřil v roce 1824 zákaz očkování proti neštovicím.[3] Připisuje se mu citát: „Chiunque procede alla vaccinazione cessa di essere figlio di Dio: il vaiolo e` un castigo voluto da Dio, la vaccinazione e` una sfida contro il Cielo.” V překladu Kdokoliv se podrobí očkování, přestává být synem Božím. Neštovice jsou trest z vůle Boží, a očkování je rouháním proti nebi.

Vnitropolitické působení papeže Lva XII. s konzervativní zpátečnickou politikou se pro církevní stát v následujících desetiletích stalo osudným. Během 2. poloviny 19. století a zejména od roku 1875 Svatý rok nabyl pouze formální platnosti.

Papež Lev XII. zemřel v Římě a byl pohřben ve Svatopetrské bazilice proti oltáři sv. Řehoře Velikého.

  1. Archivovaná kopie. www2.fiu.edu [online]. [cit. 2015-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-09. 
  2. Claudio Rendina: Příběhy papežů. Praha 2005, s. 610.
  3. 2000 Jahre Kirchen- u. Papstgeschichte, Zeittafel, zusammengestellt von Karl Veitschegger, österreichischer Theologe. www.marien-kirchenarchiv.de [online]. [cit. 10-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 10-01-2008. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Claudio Rendina: Příběhy papežů. Volvox Globator Praha 2005, s. 606–610.
  • Artaud de Montor: Histoire du Pape Léon XII. 2 Bände, 1841
  • Schmidlin I, S. 367–474
  • M. Rossi: Il conclave di Leone XII. Lo Stato Pontificio e l'Italia all'indomani del Congresso di Vienna. 1935
  • EC VII, 1156–1158
  • LThK. Band VI, S. 952–953
  • Kelly: Reclams Lexikon der Päpste. 1988, S. 322f.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Papež
Předchůdce:
Pius VII.
18231829
Lev XII.
Nástupce:
Pius VIII.