Idiom

Idiomy tvoří významnou část slovní zásoby jazyka a jsou běžné zejména v hovorovém jazyce. Označují jevy, pro něž jazyk nemá slovo, jako například „z někoho si vystřelit“, „s někým vyběhnout“ nebo „někomu to polepit“. Mají mnoho společného s metaforami a často z nich vznikají. Nové idiomy vznikají snáze než nová slova a také snadno zastarávají a zanikají. Mohou tedy pružně reagovat na nové skutečnosti, které mluvčí potřebují vyjádřit, a dodávají hovorovému jazyku jeho živost. Protože se některé ještě nedostaly do jazykových slovníků, působí nesnáze hlavně cizincům a odlišují jejich řeč od rodilých mluvčích. Odkazují často na určitý kulturní kontext, v němž jsou srozumitelné (například „přiznat barvu“ na karetní hry), a nejsou produktivní, to jest nedají se obměňovat. Naopak zastaralé nebo nepřesně použité idiomy působí v řeči směšně.^[1]

Zvlášť časté a významné jsou idiomy ve slangu a v argotu, kde mohou sloužit k zakrývání skutečného významu před nezasvěcenými. Některé se časem mohou dostat i do běžného jazyka, jako například „vzít roha“ (utéci), „natáhnout bačkory“ (zemřít) a podobně.

Některé idiomy mají přesný ekvivalent i v jiných jazycích, jako například české „přiznat barvu“ a německé „Farbe bekennen“.^{[pozn. 2]} Většinou však doslovný překlad idiomu nedává smysl a překladatel musí hledat odpovídající idiom v cílovém jazyce. Důležité a ustálené idiomy se proto uvádějí ve velkých jazykových slovnících a existují i samostatné slovníky frazeologismů. Pokud se takový ekvivalent nenajde, musí se idiom opsat více slovy nebo i vedlejší větou.

Idiom je dokladem kontextuality jazyka: význam věty není dán jen spojením významů jednotlivých slov, neboť slova se ve větě navzájem ovlivňují a podmiňují. Jednotlivá slova v idiomu zpravidla nelze nahradit synonymem: místo „ten si to vyžral“ nelze říci, že si to „vyjedl“, a ve spojení „vyžrat něco“ (odtud „vyžírka“) má sloveso vyžrat jiný význam. Idiom je tedy frazém, samostatná sémantická jednotka, samostatný lexém.^[1]

• ČERMÁK, František. Frazeologie a idiomatika: česká a obecná = Czech and general phraseology. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 718 s. ISBN 978-80-246-1371-0. 
• ČERMÁK, František. Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha: Univerzita Karlova, 1982. 239 s. 
• ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. 4., v Karolinu 2., dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2011. 380 s. ISBN 978-80-246-1946-0. 
• ČERMÁK, František, a kol. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 2., přeprac. a doplněné vyd. Svazek 1–4. Voznice: Leda. 4 sv, 2009. ISBN 978-80-7335-215-8. 1. Přirovnání, 507 s.; 2. Výrazy neslovesné, 547 s.; 3. Výrazy slovesné, 1247 s.; 4. Výrazy větné, 1267 s.. 
• HAVLOVÁ, Františka. Nechat někoho na holičkách. Naše řeč. 1957, roč. 40, č. 3–4, s. 116–118. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4550

• Frazém
• Metafora

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu idiom na Wikimedia Commons
•   Slovníkové heslo idiom ve Wikislovníku
•   Kategorie Idiomy podle jazyků ve Wikislovníku
• WikIdioms v různých jazycích
• Co je idiom na Glossary of linguistic terms (anglicky)
• Slovník amerických idiomů (anglicky)
• Slovník anglických idiomů (anglicky)
• holička – hůl (Kubín)
• zadnice (nahá)