Barrandovský most

Šířka mostu kolísá od 40 do 55 m, celková délka mostu je 352 m. Mostovka se nachází ve výši 15 m nad hladinou Vltavy, rozpětí polí jsou 34 + 61 + 71 + 72 + 66 + 45 m. Barrandovský most je spolu s Holešovickým železničním mostem jeden ze dvou šikmých mostů přes řeku v Praze,^[3] svírá s řekou ostrý úhel (53 stupňů). Na levobřežním vyústění mostu se nalézá půdorysně složitá, neúplná a zčásti mimoúrovňová křižovatka čtyřproudých komunikací. Na Městský okruh se zde napojuje Chuchelská radiála (Strakonická) a tzv. Barrandovská spojka (K Barrandovu) sloužící jako spojka na Pražský okruh. Směry Chuchelská radiála a Barrandovská spojka nejsou navzájem propojeny.

Most byl postaven ve stylu brutalismu, většina povrchů je z betonu.^[4] Architektem dopravního uzlu byl Karel Filsak. Na předmostích jsou umístěny ohromné betonové plastiky sochaře Josefa Klimeše z let 1989-1990. Na pravém břehu je to Rovnováha, přezdívaná „Červ dobyvatel“^[5]. Na levém břehu to jsou dvě betonové mísy. Tomuto dílu, které slouží jako zastřešení schodiště, se přezdívá „Hroší lázeň“ a „Sloní lázeň“.^[6] Zmíněná „Hroší lázeň“ se využívá k provozování tzv. industriálního alpinismu, což jsou horolezecké aktivity, zaměřené na objekty, které jsou dílem člověka – například pilíře mostů, výškové budovy, tovární komíny a jiné stavby. Prvovýstup na „Hroší lázeň“ uskutečnili tři lezci 3. března 2003.^[7]

•  
  Plastika Rovnováha
•  
  Severní menší „Hroší lázeň“
•  
  Jižní větší „Sloní lázeň“
•  
  Podjezd „Myší díra“ k ulici K Barrandovu a Strakonická

 

 

 

Již od 18. století v těchto místech umožňoval přechod řeky pontonový most. Po 1. světové válce vznikl velkorysý projekt dvou mostů v různých výškách, které měly spojit Hlubočepy s Braníkem a Dívčí hrady s Kavčími horami. V období po 2. světové válce byl již navrhován jediný most, vzniklo celkem 13 koncepčních variant, z nichž některé počítaly s tunely pod barrandovskými terasami. V srpnu 1976 byla nakonec vybrána varianta šikmého přemostění.^[8]

Přípravné práce začaly v roce 1978. Jižní polovina byla zprovozněna 20. září 1983, severní v roce 1988. Most byl postaven jako šestipolový spojitý nosník z předpjatého betonu podle návrhu inženýrů Jiřího Hejnice, Pavla Tripala a architekta Karla Filsaka. Pro svou složitou půdorysnou dispozici byl betonován na skruži.

Před dokončením jižní části Pražského okruhu přes něj projížděla většina tranzitu ve směru východ–západ včetně spojení dálnice D1 z Brna a dálnice D5 z Plzně. Po vyloučení kamionové a další dopravy na Pražský okruh v roce 2010 zátěž klesla krátkodobě na 80 tisíc vozidel,^[9] později se však opět zvýšila na 136 000 aut denně v roce 2014 a opět se Barrandovský most stal nejvytíženější českou komunikací.^[10]

V letech 2022-2024 proběhla první větší rekonstrukce mostu. I když byl most z části průjezdný, plnohodnotná objížďka mostu neexistovala, což způsobovalo dopravní problémy.^[11] Rekonstrukce byla ukončena o rok dříve než bylo plánováno, ale její cena se zvýšila z původních 594,5 miliónů Kč na 1,14 miliardy korun.^[12][13]

Průjezd vozidel po tomto mostě ve vybraných letech:

• 1981–1990: most Antonína Zápotockého (Antonín Zápotocký)
• od 1990: Barrandovský most (Barrandov)

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Barrandovský most na Wikimedia Commons
• Článek na Encyklopedii mostů Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
• Barrandovský most (web Praha virtuální)
• Popis a foto plastik na stránkách autora výzdoby
• Oficiální web k opravám Barrandovského mostu v letech 2022–2026