Via Maris

Via Maris (hebrejsky דרך הים,^[1] česky Mořská cesta) byla strategicky významná starověká římská silnice spojující severní Afriku se zeměmi Levanty, která byla jednou z hlavních obchodních cest do starověké Palestiny.^[2] Název Via Maris se používal již v dobách římských,^[1] ovšem v pramenech se spolu s cestou neobjevoval.^[2] Název Via Maris byl s cestou spojen až ve 20. století.^[3][4][5] Ve starověku byla tato cesta označována také jako Pobřežní cesta nebo Cesta Pelištejců.^[2] Současná identifikace cesty a její přesné trasy je obtížná.

Termín דרך הים se objevuje v Tanachu v Knize Izajáš (8,23).^[2][6] Latinský název Via Maris je přímým přenesením hebrejského termínu.^[1] Vulgata (Izajáš 9,1) obsahuje překlad: Primo tempore adleviata est terra Zabulon et terra Nepthalim et novissimo adgravata est via maris trans Iordanem Galileae gentium.^[7] Tento termín se objevuje také v knize Evangelium podle Matouše jako „cesta přes moře“.^[8][2] Termín se také objevuje v Knize Ezechiel (41,12),^[6] kde ovšem neoznačuje cestu, ale směr (západ).^[1] Cesta byla označována také jako Pobřežní cesta nebo Cesta Pelištejců.^[2]

Podle Barryho J. Beitzela, amerického biblisty, biblického kartografa a biblického geografa, odkazoval název cesty s největší pravděpodobností na „moře“ (Galilejské jezero) v Galileji. Trasa vedla podél západního břehu jezera.^[3] Název Via Maris se používal již v dobách římských.^[1]

Jochanan Aharoni, archeolog a autor mnoha publikací o archeologii na Blízkém východě, upozornil, že v egyptském „Papyru Anastasi I“ (podle Giovanniho Anastasi) byla cesta nazvána „Horovy cesty“. Termín „Horovy cesty“ se objevuje v „Povídce o Sinuhetovi“ z 12. dynastie (období Střední říše).^[9]

Egyptské prameny uvádějí, že cesta začínala v Egyptě, 2 km od města Alcantara. Egyptská část cesty byla přísně střežená a silně opevněná.^[9]

Různí autoři poukazují na to, že jednotlivé vesnice propojené touto cestou existovaly již od doby bronzové.^{[10][11][12][13]}

Dochované nizozemské, španělské, německé, italské, portugalské, francouzské a britské mapy z let 1474 až 1800 ukazují významnou cestu do Damašku přes Gazu, Megido, Kunejtru a Tel Chacor. Pro cestu používaly různé názvy, ale nikdy ne Via Maris.^[3] Francesco Quaresmi, italský františkánský mnich, katolický kněz a teolog, vydal v první polovině 17. století několik knih o Palestině a uvedl, že Via Maris byla cesta spojující Sýrii se Středozemním mořem, překračující Jordán a směřující do Dolní Galilei do Akry (dnes již Akko). Quaresmi spojuje název Via Maris s latinským biblickým textem.^[6]

Teprve na počátku 20. století Richard Hartmann^[4][5][3] a George Adam Smith^[14] popsali cestu přes Gazu, Megido, Kunejtru a Tel Chacor a označili ji za starověkou cestu známou jako Via Maris.^[3][5][4] Kritici však poukazují na nedostatek písemných pramenů, které by toto tvrzení podporovaly.^[3]

Cesta, která začínala v Egyptě, vedla přes Gazu,^[3][15] Aškelon, Javne,^[15] Jaffu,^[9] Caesarii Maritimu^[15] a na Izraelské pobřežní planině se cesta rozdvojovala.^[2] Jedna cesta vedla přes Ptolemaidu na sever^[15] a přes Tel Afek.^[16] Naproti tomu se druhá část rozdvojené cesty stáčela v Šaronské planině do Jizre'elského údolí směrem k Megidu,^[2][9] kde se podle některých pramenů opět rozdvojovala. Východní cesta směřovala do Bejt Še'anu (bývalá Skythopole), zatímco hlavní trasa procházela Galileou a vedla podél západního břehu Galilejského jezera^[17] přes Kunejtru,^[3] Kafarnaum,^[18] Betsaidu,^[19] Tel Dan,^[2] Tel Chacor^[3] a dále do Damašku a Mezopotámie.^[2][3]

Bargil Pixner, italský benediktinský mnich, biblista a archeolog, se domníval, že od pobřeží Středozemního moře vedla cesta do Bejt Še'anu, kde se rozdvojovala a vedla dvěma cestami do Damašku: jedna cesta vedla k Galilejskému jezeru a jeho pobřeží přes Tiberias a Kafarnaum, poté přes Jordán a následně přes Golanské výšiny do Damašku. Druhá cesta vedle z Bejt Še'anu přes jihovýchodní část jezera, kde poté vedla do Golanských výšin kolem Hipposu a přes Bášan do Damašku.^[20] Tato cesta není jasně definována.

Některé místa cesty jsou nepřímo potvrzeny nalezenými artefakty a prameny.^[3][9] Asi 500 m severozápadně od centra Kafarnaum objevili archeologové římský milník s latinským nápisem Imp(erator)/Caesar Divi/ [Traia]ni Par(thici)/F(ilius) [Divi Nervae N]ep(os) Trai[anus/Ha]drianus Aug(ustus),^[21] který nepřímo potvrzuje, že tudy za vlády císaře Hadriana (117-138 př. n. l.) procházela významná cesta.^[20] V blízkosti Kafarnaum objevili archeologové mauzoleum, které se nacházelo (stejně jako na Via Appia) na bývalé římské silnici. V mauzoleu se našlo pět velkých sarkofágů. Datum výstavby tohoto mauzolea se odhaduje na 1. až 2. století př. n. l.^[20]

O kontrolu nad cestou Via Maris se přetahoval Egypt a tehdejší severní mocnosti. Pokusy o udržení kontroly nad touto cestou vedly k častým válkám a bitvám.^[22] V severní části Sinajského poloostrova byly obchodní cesty již kolem roku 3000 př. n. l. Egypťané tehdy hledali kovové výrobky v jižní části Palestiny.^[23] Snažili se udržet kontrolu nad trasou mezi Egyptem a Gazou. V roce 1973 byly v severní části Sinajského poloostrova objeveny ruiny pevnosti z 14. století př. n. l.

Podle Waltera Dietricha mohly probíhající konflikty mezi Izraelity a Pelištejci v 10. století př. n. l. souviset s touhou ovládnout cestu Via Maris.^[24] Král David zajistil Izraeli vládu nad touto cestou (částečně díky svému tažení proti Amónvcům). To přispělo k rostoucímu významu a bohatství Izraele za vlády krále Šalamouna.^[24]

V listopadu roku 333 př. n. l. se Alexandr Veliký vydal na pochod na jih přes Sidón, Týr a Gazu do Egypta.^[25]

Ve 3. století př. n. l. si Nabatejci udrželi kontrolu nad obchodem na jižním konci Via Maris. Obchodovali s vínem, textilem, kořením, kovovými výrobky a hašišem.^[23]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Via Maris na polské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Via Maris na Wikimedia Commons