Pogrom v Kielcích

pogrom v Kielcích
Mrtví lidé	47
Zranění lidé	80
Datum	4. července 1946
Místo	Kielce
Souřadnice	50°52′23″ s. š., 20°37′36″ v. d.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pogrom v Kielcích byl dne 4. července 1946. Tehdy bylo více než 40 polských Židů zavražděno^[1] a dalších 80 zraněno v Kielcích poté, co se rozšířila fáma o únosu křesťanského chlapce. Mezi oběťmi byli dva nežidovští Poláci, kteří přispěchali na pomoc napadeným.

Pogrom je považován za nejznámější útok na Židy po skončení druhé světové války a vyústil ve vlnu židovské emigrace z Polska. Role státních orgánů v tomto pogromu nebyla dodnes objasněna.^[2]

Když německá vojska 4. září 1939 vpochodovala do Kielců, žilo ve městě kolem 25 000 Židů. Od března 1941 je Němci věznili v ghettu Kielce a v průběhu holocaustu je deportovali do vyhlazovacích táborů nebo se jim podařilo uprchnout. V srpnu 1944 už v Kielcích nežili žádní Židé. Po skončení války se do Kielců postupně vrátilo asi dvě stě Židů. Někteří z nich přežili koncentrační tábor, jiní se dokázali schovat nebo uprchli do vnitrozemí Sovětského svazu.

Spouštěčem pogromu byla fáma o údajném únosu devítiletého Henryka Blaszcyka, který 1. července navštívil přátele v sousedním městě a vrátil se až o dva dny později. Druhý den ráno, 4. července, ho jeho otec odvedl na policii a řekl jim, že jeho syna unesli Židé a že ve sklepě domu v centru města, kde sídlil židovský výbor, žilo asi 200 Židů. Policisté, otec a syn, doprovázeni rostoucím davem, šli do domu, ale nebyl tam žádný sklep. Přesto se před domem konaly protižidovské protesty, které odkazovaly i na staletí propagované legendy o rituálních vraždách křesťanského antijudaismu. Členové milice vstoupili do budovy a stříleli. Nečinnost a částečné zapojení na místě přítomných milicionářů umožnilo eskalaci nepokojů davu shromážděného před domem. Pogrom, při kterém bylo zavražděno více než 40 lidí, trval několik hodin a byl ukončen až zásahem přivolaných vojáků.^[3]

Většina z přibližně 300 000 polských Židů, kteří přežili německou okupaci, chápala pogrom jako neklamné znamení, že pro ně v Polsku neexistuje žádná bezpečná budoucnost. V následujících měsících opustilo zemi několik desítek tisíc Židů.

Za účast na pogromu bylo 9. července 1946 souzeno dvanáct lidí. Dne 11. července bylo devět osob odsouzeno k trestu smrti a tři k trestu odnětí svobody. Poprava devíti odsouzených se uskutečnila 12. července 1946 ve 21:45 v lese u Kielců tajně zastřelením bez informování příbuzných a obhájců. Velmi rychlý výkon rozsudků smrti, zatímco bývalý říšský guvernér v Poznani Arthur Greiser, který byl odsouzen k smrti 9. července 1946, byl stále naživu, vedl k násilným protestům v části polské populace.

Komunistická propaganda zpočátku obviňovala antikomunistické skupiny z podněcování pogromu, později samostatné publikace o pozadí zločinu z roku 1946 nebyly v Polské lidové republice povoleny. Na druhé straně antikomunističtí odpůrci režimu formulovali často prosazovanou, ale dosud neprokázanou tezi, že nepokoje vyvolaly komunistické bezpečnostní orgány, aby z nich vytěžily politický kapitál.

Po roce 1980 odborový svaz Solidarność požadoval dokumentaci a debatu o antisemitských vraždách spáchaných na počátku poválečných let. Tato debata začala teprve s politickou změnou v letech 1989/90. U příležitosti 50. výročí v roce 1996 prezident Aleksander Kwaśniewski připomněl oběti; Do Kielců však nešel, protože městská rada byla proti vzpomínkovému obřadu.^[4] To udělal až jeho nástupce Lech Kaczyński, který v roce 2006 hovořil na místě činu o „ostudě Polska“.

Ústav národní paměti (IPN), jehož státní zastupitelství zahájilo v roce 2000 nová vyšetřování, je po čtyřech letech zastavilo, protože se nepodařilo objasnit pozadí masové vraždy a pachatelé nebyli naživu.^[5] Zejména v kruzích Solidarity se však diskutovalo o podezření z cílené provokace.

Tyto události byly námětem filmu Z pekla do pekla (1996) v německo-běloruské koprodukci.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pogrom von Kielce na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pogrom v Kielcích na Wikimedia Commons

• David Engel: Patterns Of Anti-Jewish Violence In Poland, 1944–1946. (PDF; 203 kB). Yad Vashem Studies Vol. XXVI, Jerusalem 1998, S. 43–85.
• Klaus-Peter Friedrich: Das Pogrom von Kielce am 4. Juli 1946. Anmerkungen zu einigen polnischen Neuerscheinungen. In: Zeitschrift für Ostmitteleuropa-Forschung. ISSN 0948-8294. 45 (1996), S. 411–421 (doi:10.25627/19964536139).
• Jan Tomasz Gross: Fear. Anti-semitism in Poland after Auschwitz. An essay in historical interpretation. Random House, New York 2006, ISBN 0-375-50924-0, deutsch: Angst. Antisemitismus nach Auschwitz in Polen. Suhrkamp, Berlin 2012, ISBN 978-3-518-42303-5.
• Jan T. Gross: Kielce. In: Dan Diner (Hrsg.): Enzyklopädie jüdischer Geschichte und Kultur (EJGK). Band 3: He–Lu. Metzler, Stuttgart/Weimar 2012, ISBN 978-3-476-02503-6, S. 345–350.
• Łukasz Kamiński, Jan Żaryn (Hrsg.): Reflections on the Kielce pogrom. Institute of National Remembrance, Warschau 2006, ISBN 978-83-604-6423-6.
• Tadeusz Piotrowski: Poland's Holocaust: Ethnic Strife, Collaboration with Occupying Forces and Genocide in the Second Republic, 1918–1947. McFarland, London 1998, ISBN 0-7864-0371-3.
• Werner Röhr: Massaker an Überlebenden. Zum antijüdischen Pogrom in der polnischen Stadt Kielce am 4. Juli 1946. In: Bulletin für Faschismus- und Weltkriegsforschung. ISSN 1434-5781. 29 (2007), S. 1–32.
• Arnon Rubin: The Kielce pogrom, spontaneity, provocation or part of a country-wide scheme? (= Facts and Fictions about the Rescue of the Polish Jewry During the Holocaust, Band 6) Tel Aviv University Press, Tel Aviv 2003. ISBN 965-555-144-X.
• Bożena Szaynok: The pogrom of Jews in Kielce, July 4, 1946. In: Yad Vashem studies. ISSN 0084-3296, 22 (1992), S. 199–235.
• Joanna Tokarska-Bakir: Pod klątwą. Społeczny portret pogromu kieleckiego. Czarna owca, Warschau 2018, ISBN 978-83-755-4936-2.