Stanislav Pavlovský

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Stanislav II. Pavlovský
Stanislav II. Pavlovský (B. Paprocký, Zrcadlo slavného Markrabství moravského, 1593)
Narození	16. století nebo 1545 Pawłowice
Úmrtí	2. června 1598 Olomouc
Místo pohřbení	Katedrála sv. Václava v Olomouci
Povolání	katolický kněz, katolický biskup a biskup
Nábož. vyznání	katolická církev
Funkce	olomoucký biskup (1579–1598) diecézní biskup (od 1579) biskup
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic († 2. června 1598) byl v letech 1579 až 1598 biskupem olomouckým. Pocházel ze Slezska z Pštinského kraje (obec Pawłowice). V roce 1569 se stal kanovníkem v Olomouci, studoval na Collegiu Germanicu, kde získal doktorát kanonického práva. V roce 1573 se stal kanovníkem ve Vratislavi, v roce 1575 proboštem brněnské kapituly a v roce 1577 scholastikem olomoucké kapituly.

Stanislav II. Pavlovský byl zvolen biskupem olomouckým poté, co nadějnější kandidáti upustili od kandidatury v obavách o svůj život. Nový biskup si byl dobře vědom, že tři jeho předchůdci (stejně jako řada nadějných kandidátů) sešli jedem. Jelikož ale neměl důkazy, nechal podezřelé jedince (zejména pak Jana Philopona Dambrovského) pouze přemístit mimo biskupství. Byl si však dobře vědom toho, že takové řešení je neuspokojivé, neboť se o travičství otevřeně mluvilo i daleko za hranicemi diecéze a císař, nuncius a někteří šlechtici (zejména mocní Rožmberkové, neboť jeden z otrávených biskupů byl syn jejich kancléře) projevovali zájem o celou aféru. V roce 1585 bylo nakonec zakročeno proti zmíněnému Philoponovi, který se před církevním soudem v roce 1586 přiznal mimo jiné k otrávení 4 biskupů a byl po určité době věznění sťat.^[1]

Málokterý biskup v dějinách olomoucké diecéze měl pozici tak obtížnou jako právě Stanislav Pavlovský při nástupu do své funkce. Stav, v jakém pak zanechal svůj úřad svému nástupci, je dostatečným svědectvím jeho neobyčejných schopností. Olomoucké biskupství bylo tradičním nositelem výrazné světské moci na Moravě. Metropolita byl přímý leník českého krále a nezřídka kdy i nositelem dalších titulů, včetně titulu knížete, což jej formálně povyšovalo nad ostatní aristokracii v zemi. Neklidné časy reformace však tuto situaci hodně změnily. Šlechtická obec Moravy byla převážně evangelická a právě jí příslušely nejvýznamnější posty na Moravském zemském sněmu a soudu. Ostatně ani situace v katolické církvi nebyla nejpřátelštější, o čemž se Pavlovský přesvědčil i uvnitř olomoucké kapituly. Tridentské reformy měly vrátit římské církvi důvěryhodnost, důstojnost, ale také ztracené pozice dřívějšího vlivu. Pavlovský se stal horlivým stoupencem a prosazovatelem pravidel "obrozené" církve. Tím se zvyšoval počet jeho střetů se sebevědomými moravskými stavy.

Stanislav Pavlovský by jen stěží mohl pomýšlet na politický úspěch bez významných spojenců. Využil vazby na pražský císařský dvůr a nejrůznějšími projevy náklonnosti na svoji stranu získal Vratislava z Pernštejna (původně z moravské stavovské obce, dobře znalý poměrů v zemi) a Viléma z Rožmberka. Jednalo se o nejvyššího kancléře respektive nejvyššího purkrabího v Českém království, kteří byli samozřejmě katolíky. Pavlovského "štědrost" k těmto pánům nezůstala oslyšena a tím měl cestu za svým cílem výrazně usnadněnou. Po smrti Vratislava z Pernštejna pak podporoval ctižádost Lobkoviců. Nutno podotknout, že Pavlovskému nečinilo problém měnit spojence, popřípadě i jít proti nim. Svým pojetím byl pragmatik a vždy nadřazoval zájem diecéze takřka všemu ostatnímu.

Jablkem sváru na Moravě se brzy stala Pavlovským prosazovaná neomezená autorita metropolity. Tu samozřejmě zemská šlechta neuznávala, obraceje se na justiční pravomoc Moravského zemského soudu. Konfliktů přibývalo i v samotné Olomouci. Měšťané odmítali zásahy do veřejného i soukromého života. I tady potřeboval biskup "věrného" spojence, kterým se stala hojně dotovaná jezuitská kolej. Tady se ale sluší poznamenat, že si Pavlovský uvědomoval zaostalost katolické pedagogiky, která zřetelně pokulhávala za vyspělejší protestantskou, a tento handicap se snažil odstranit právě podporou Tovaryšstva Ježíšova.

Mnoho "darů" a prozřetelných skutků moravského metropolity směřovalo k jednomu cíli; stvrzení knížecího titulu a privilegií s tímto titulem spojených. Pro svůj slezský původ a horlivost k službě svému lennímu pánu, císaři Rudolfu II., byl Pavlovský pověřen několika diplomatickými cestami do Polska. Císař spoléhal na jeho znalost jazyka a prostředí a doufal, že dokáže Habsburkům v tomto státě získat sympatie, popřípadě i prosadit jejich zájmy. Po smrti polského krále Štěpána Báthoryho 12. prosince 1586 se biskup Pavlovský v roce 1587 účastnil diplomatické cesty na Varšavský sněm, aby získal podporu pro některého z habsburských kandidátů. Těmi byli arcivévoda Arnošt (ten pak z kandidatury odstoupil) a mladší arcivévoda Maxmilián. Tomu sice byla část polské šlechty nakloněna, ale stejně velkou podporu měl také synovec Štěpána Báthoryho, syn švédského krále Zikmund III. Vasa. Samotné volbě krále předcházela intenzivní diplomatická jednání, ale nakonec byli zvoleni oba kandidáti. Oba se rozhodli svá práva prosadit silou a vyrazili směrem na Krakov, přičemž ten se dostal do rukou polského kancléře Jana Zamojského, spojence Zikmunda III. Ten dokázal přes obležení arcivévodou Maxmiliánem Krakov udržet a odrazit útoky. Arcivévoda Maxmilián pak byl nucen ustupovat, až došlo k bitvě u Byczyny, po níž byl arcivévoda Maxmilián zajat a dva roky vězněn; králem byl v Krakově zvolen Zikmund III. Vasa. V tomto dobrodružství sehrál Stanislav Pavlovský nešťastnou roli. Nedokázal dostatečně odhadnout reálný stav věcí a antipatii Poláků vůči Habsburkům a zarputile trval na Maxmiliánově právoplatném zvolení, i podporoval neslavnou vojenskou intervenci. V rámci této cesty navštívil biskup Pavlovský mimo jiné na konci srpna 1587 také klášter v Čenstochové. Do Polska se Pavlovský vrátil ještě v devadesátých letech, aby stvrdil mírové soužití Polsko-litevské unie s rakouskou monarchií a zároveň pocítil, že je v této zemi nevítanou personou. Jeho diplomatické "úspěchy" výstižně shrnul Adam II. z Hradce, který o tom napsal: „Tak mnoho zjednal, jakoby doma seděl ...“ Vzhledem k tomu, že jde o projev Pavlovského spojence, lze si učinit představu jak bylo na jeho zahraniční cesty nahlíženo.

Roku 1588 dosáhl Stanislav Pavlovský polepšení biskupského znaku i stvrzení knížecího titulu pro olomoucké biskupy. Navázaná spojenectví i služby císaři přinesly své ovoce a Pavlovskému značně usnadnily situaci, zejména co se týče postavení mezi moravskými stavy. V roce 1591 zorganizoval Pavlovský olomouckou diecézní synodu (zatím poslední v historii), kde byla duchovenstvem formálně přijata usnesení tridentského koncilu.

Zemřel 2. června 1598 a byl pohřben v rodinné hrobce vybudované na jeho pokyn pod kaplí sv. Stanislava v olomoucké katedrále sv. Václava.^[2]

• 
  Pavlovského biskupský znak před polepšením v roce 1588
• 
  Pavlovského biskupský znak po polepšení v roce 1588

Není pochyb o tom, že Stanislav Pavlovský byl mužem neobyčejných schopností, nadání i inteligence. Jeho původ ze sice starobylého, ale nepříliš majetného rodu mu zdaleka nedával vyhlídky na dráhu, která mu nakonec byla přisouzena. Je zřejmé, že právě výjimečný intelekt upoutal pozornost již v jeho mládí a vysloužil mu několik doporučení na významných místech. Neobvyklá činorodost mu pak přinášela přirozenou autoritu. I když se jednalo o ryzího pragmatika, můžeme u něj zároveň sledovat mezigenerační solidaritu, která se však zde snoubila s protekcí. Svým bratrům obstaral doživotní výnosné úřady olomouckého biskupství. Svého otce pak zaopatřil ve stáří a nemoci a vystrojil mu v Olomouci honosný pohřeb.

Stanislav Pavlovský byl také mecenášem kultury a umění. Dostatečně o tom svědčí biskupská sídla v Olomouci a Kroměříži, která byla za Pavlovského episkopátu významně zvelebena. Podporoval rovněž vzdělání. Jeho moravský patriotismus se nejvíce projevil při zakázce Bartoloměji Paprockému z Hlahol, kterého pověřil sepsáním monumentálního historicko-genealogického díla: Zrcadlo slavného Markrabství moravského. Pavlovského dědictví je na Moravě a zvláště pak v olomoucké diecézi dodnes v mnoha ohledech zřetelně čitelné.

V roce 1577 pořídil a vydal latinské zpracování Deníku o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa, které původně česky sepsal Václav Šašek z Bířkova.

• Breitenbacher Antonín, Příspěvek k dějinám reformace moravského kleru za biskupa Stanislava Pavlovského, ČMM 31 (1907) 152-176.
• Breitenbacher Antonín, Spor biskupa Pavlovského s moravským soudem zemským o soudnictví nad kněžstvem, ČMM 30 (1906) 97-135.
• Jakubec Ondřej, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby, Olomouc, UP 2003.
• KALISTA, Zdeněk. Čechové, kteří tvořili dějiny světa. 3. vyd. Praha: Garamond, 2009. 198 s. ISBN 978-80-7407-055-6. 
• Lapčíková Markéta – Štěpán Jan, Úřad hofmistra za olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic a edice hofmistrské instrukce z roku 1587, Olomoucký archivní sborník 6, Olomouc 2008, s. 59-84.
• Navrátil, Bohumil. Biskupství olomoucké 1576-1579 a volba Stanislava Pavlovského. V Praze, JFKČSN, 1909
• Pánek Jaroslav, Biskup a kancléř (Stanislav Pavlovský a Vratislav z Pernštejna 1579-1582 a jejich úloha v počátcích rekatolizace Moravy), ČMM 103 (1994) 35-47.
• Pánek Jaroslav, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského ve světle hofmistrovské instrukce z roku 1592, in: Sborník k 60. narozeninám doc. Rostislava Nového
• Pánek Jaroslav, Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský a česká šlechta, OAO 1989, 35-58.
• Pánek Jaroslav, Renesanční dvůr olomouckého biskupa – obecné a zvláštní rysy, Opera historica 3 (1993) 167-175.
• SNOPEK, František. Akta kardinála Ditrichštejna z let 1619–1635. Brno: ČMM, 1915. 39 s. 
• SNOPEK, František. Některé relace biskupa Stanislava Pavlovského a kardinála Dietrichštejna o dioecesi olomoucké. Brno: ČMM, 1908. 32 s. 
• Štěpán Jan, Léčiva a léčení v poslední třetině 16. století ve světle biskupské korespondence, Střední Morava 27/2008, s. 4-21.
• Štěpán Jan, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic v letech 1579-1598, DANAL-Olomouc 2009, ISBN 80-85973-80-4.
• Štěpán Jan, Typologie pečetí olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic, Archivní časopis 60/2010, č. 1, s. 5-27, ISSN 0004-0398.

• Encyklopedické heslo Pavlovský v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Pavlovský ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Stanislav Pavlovský na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Předchůdce: Jan Mezoun z Telče

biskup olomoucký 1579–1598

Nástupce: František kardinál z Ditrichštejna

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál