Nan-ling
Souřadnice: 25°10′ s. š., 112°20′ v. d.
| Nan-ling 南岭 | |
|---|---|
 Scenérie u hory Tan-sia v pohoří Jüe-čcheng, součásti Nan-lingu | |
| Nejvyšší bod | 2142 m n. m. (Kočičí hora) |
| Délka | ~600 km km |
| Šířka | ~200 km km |
| Nadřazená jednotka | Jihočínská hornatina |
| Podřazené jednotky | Jüe-čcheng-ling Tu-pchang-ling Meng-ču-ling Čchi-tchien-ling Ta-jü-ling a další |
| Světadíl | Asie |
| Stát |  Čína |
  Nan-ling | |
| Souřadnice | 25°10′ s. š., 112°20′ v. d. |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nan-ling (čínsky pchin-jinem Nánlǐng, znaky 南岭; česky Jižní pohoří), také známé jako Wu-ling (čínsky pchin-jinem Wǔlǐng, znaky 五岭; česky Pět pohoří) je významný horský systém v jižní Číně oddělující povodí Perlové řeky a povodí Jang-c'-ťiang. Rozkládá se na hranicích provincií Ťiang-si, Chu-nan, Kuang-tung a oblasti Kuang-si.[1] Nan-ling zároveň slouží jako předěl mezi střední a jižní Čínou.
Název Wu-ling odkazuje na pět hlavních pohoří Nan-lingu: Jüe-čcheng-ling, Tu-pchang-ling, Meng-ču-ling, Čchi-tchien-ling, Ta-jü-ling.[1]
Celý horský systém se táhne ve východo-západním směru a je výsledkem alpinsko-himálajského vrásnění.[2]
V polovině 19. století byl Nan-ling v české literatuře znám jako Jihokytajské pohoří.[3]
Horská pásma
[editovat | editovat zdroj]Hlavní pohoří
[editovat | editovat zdroj]Další pohoří a horské hřbety
[editovat | editovat zdroj]- Pa-mien-šan
- Ču-chuang-šan
- Chua-š'-šan
- Jao-šan
- Ťiou-i-šan
- Čching-jün-šan
- Ťiou-lien-šan
- Chaj-jang-šan
- Jang-ming-šan
- Ta-čchü-šan
- Luo-fu-šan
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b HORÁLEK, Adam. Geografie Číny. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 180 s. ISBN 978-80-244-3839-9. S. 24.
- ↑ HORÁLEK, Adam. Geografie Číny. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 180 s. ISBN 978-80-244-3839-9. S. 26.
- ↑ ERBEN, Josef. Počátkové zeměpisu: kteréž (s částečným užitím Kozen'ova zeměpisu) pro gymnasie, reálné a průmyslové školy česko-slovanské. 2. vyd. Olomouc: Eduard Hölzl, 1865. 152 s. S. 71.
