Michail Lomonosov

Michail Vasiljevič Lomonosov
Narození	8.jul. / 19. listopadu 1711greg. Mishaninskaya
Úmrtí	4.jul. / 15. dubna 1765greg. (ve věku 53 let) Petrohrad
Příčina úmrtí	rakovina
Místo pohřbení	Lazarevský hřbitov
Alma mater	Slovansko-řecko-latinská akademie (1731–1734) Academic University at the St. Petersburg Academy of Sciences (1736) Marburská univerzita (1736–1739) Freiberská univerzita
Povolání	astronom, geolog, fyzik, chemik, jazykovědec, básník, spisovatel, historik, filozof, vynálezce, mozaikář, geograf, vysokoškolský učitel, matematik, politik, malíř, vědec a překladatel
Zaměstnavatelé	Petrohradská akademie věd Petrohradská státní univerzita Lomonosovova univerzita Marburská univerzita
Choť	Elisabeth Christine Zilch
Děti	Jelena Michajlovna Lomonosovová[1]
Rodiče	Vasily Dorofeyevich Lomonosov[1] a Elena Ivanovna Sivkova[1]
Příbuzní	Sofia Alexejevna Konstantinovová (vnučka)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michail Vasiljevič Lomonosov^[2] (rusky Михаил Васильевич Ломоносов, 8. listopadu^jul./ 19. listopadu 1711^greg. Mišaninská (dnes Lomonosovo) – 4. dubna^jul./ 15. dubna 1765^greg. Petrohrad) byl ruský polyhistor – chemik, fyzik, kromě toho také filozof a básník, historik, teoretik a experimentátor v mnoha dalších oborech. Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita. Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Jeho všestrannost dokazuje také vydání 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.

Michail Lomonosov se narodil na Dálném severu Ruska v gubernii Archangelsk, ve vesnici Mišaninská (dnešní název Lomonosovo). Jeho otec, Vasilij Dorofejevič Lomonosov, byl svobodný sedlák, rybář a majitel lodi, kterému se podařilo nahromadit malé jmění z dopravy zboží po řece Dvině. Jeho matka, Elena Ivanovna Sivkova, byla dcerou duchovního. Zemřela, když bylo Michailovi devět let.^[3]

Když bylo Michailovi deset let, začal ho otec brát s sebou na své obchodní mise až k Bílému moři a Soloveckým ostrovům, aby se syn něčemu přiučil. Učení bylo sice Michailova vášeň, ale obchod ne. Jeho nesmírná touha po vědění nemohla být uspokojena v odlehlé vesnici, kde měl k dispozici jen omezený počet knih. Místní jáhen mu půjčil Magnického Aritmetiku, Smotrického Gramatiku a také Polockého básně. Otec jeho vzdělání nepodporoval a když přivedl domů novou macechu, Michail se v prosinci roku 1730 rozhodl odejít do Moskvy.^[4][5][3]

Zde studoval nejprve na Slovansko-řecko-latinské církevní akademii a žil o černém chlebu a kvasu, dělal však velmi rychlé pokroky ve svém vzdělání. Po třech letech v Moskvě byl poslán na roční studium na akademii v Kyjevě. Byl však zklamán zdejším učením, a tak se předčasně vrátil zpět do Moskvy.^[3] Byl vynikající student a absolvoval dvanáctiletý vzdělávací cyklus za pouhých pět let jako nejlepší žák ve třídě. Počátkem roku 1736 byl odměněn stipendiem na Petrohradské státní univerzitě. Ponořil se do studií fyziky, chemie a matematiky. Musel se naučit německy, protože výuka probíhala v němčině.^[3] Na podzim byl vyslán na studium v zahraničí v Německu. Na univerzitě v Marburgu studoval matematiku, fyziku a filozofii v letech 1736–1739. Tato univerzita zaujímala v polovině osmnáctého století velmi významné místo mezi evropskými univerzitami, zvláště pro přítomnost filozofa Christiana Wolffa, prominentní postavy německého osvícenství. Lomonosov se stal jeho osobním studentem a toto spojení filozofie a vědy ho hluboce ovlivnilo na celý jeho život. Zdokonalil se v němčině a latině, naučil se francouzsky a italsky, studoval díla starověkých myslitelů a básníků, německou literaturu, učil se kreslit a šermovat. V těchto letech napsal své první studentské práce o přeměně pevné látky v tekutou a Fyzická dizertace o rozdílnosti smíšených látek založených na spojení korpuskulí (částic) (Физическая диссертация о различии смешанных тел, состоящих в сцеплении корпускул).^[3] V r. 1739 byl spolu s dalšími ruskými studenty poslán na univerzitu ve Freibergu, kde studoval chemii, metalurgii a hornictví.^[5] Uvádí se, že důvodem odjezdu byl rozmařilý studentský život a značné dluhy. Při svém pobytu v Marburgu se Michail zamiloval do Elisabeth Christine Zilch, dcery své bytné, se kterou se oženil v červnu roku 1740. Měli spolu dceru Jekatěrinu Elisabeth, narozenou 8. listopadu 1739.^[3]

Do Ruska se vrátil sám v roce 1741. Během cesty, kterou absolvoval pěšky, byl chycen verbíři pruské armády, ale po několika týdnech se mu podařilo zběhnout.^[4] V Petrohradě byl jmenován adjutantem Ruské akademie věd na katedře fyziky. V roce 1743 za ním přijela manželka. V květnu 1743 byl Lomonosov obviněn z údajné urážky několika akademiků, za což mu byl vyměřen trest domácího vězení na osm měsíců. Po svém propuštění byl v roce 1744 omilostněn poté, co se omluvil všem dotčeným vzdělancům.^[3] V roce 1745 byl přijat za řádného člena Ruské akademie věd a jmenován profesorem chemie. Zde také založil první chemickou laboratoř.^[5] Jeho činnost zahrnovala i jiné vědecké obory: vypracoval soupis základních hornin a minerálů v Rusku, usiloval o vytvoření botanického atlasu. Snažil se, aby se na univerzitě vyučovalo rusky a své práce, kterých bylo kolem dvou set, psal převážně v latině nebo ruštině. V roce 1746 přednesl svou první veřejnou přednášku v ruštině.^[3][5]

Ve svých bádáních došel Lomonosov k několika přelomovým objevům a mnoha teprve až později potvrzeným hypotézám. Např. teplo považoval za formu pohybu, vyslovil domněnku vlnového šíření světla, přispěl k formulaci kinetické teorie plynů a deklaroval myšlenku zachování hmoty. Byl také prvním člověkem, který zřejmě zaznamenal bod tuhnutí rtuti. Dostal se také velmi blízko k teorii kontinentálního driftu a teoreticky předpověděl existenci Antarktidy. Kromě toho jako první vyslovil souvislost mezi polární září a elektrickým nábojem v zemské atmosféře. V roce 1748 podal mechanický výklad gravitace, formuloval obecný zákon zachování hmotnosti a pohybu.. Byl zakladatelem fyzikální chemie. Od roku 1748 se zabýval výrobou barevných skel a analýzou rud.

Věnoval se také humanitním vědám. Napsal několik svazků básní, v roce 1755 napsal knihu gramatiky, která reformovala ruský literární jazyk kombinací staroslověnštiny a hovorové ruštiny. V roce 1748 vedl polemiku s německým historikem Gerhardem Müllerem o výkladu ruských dějin.

V roce 1749 se mu narodila dcera Jelena, která jako jediná z jeho dětí se dožila dospělosti.^[3] V roce 1749 si Lomonosov získal přízeň carevny Jelizavety I. oslavným projevem na její osobu předneseným na slavnostním shromáždění Akademie věd. V roce 1753 mu carevna věnovala usedlost Usť-Rudica a další 4 vesnice západně od Petrohradu k vybudování sklárny, kde se vyráběly skleněné mozaiky a další dekorativní předměty. Podle Lomonosovova návrhu byly zhotoveny mozaiky Portrét Petra Velikého a Bitva u Poltavy.

Když na veřejném zasedání Akademie v listopadu 1753 přednesl svůj proslulý Proslov o vzdušných jevech, pocházejících od elektrické síly, vyložil v něm i svůj názor na podstatu elektřiny. Odmítl v něm karteziánské hypotézy toků a vírů, kriticky se však postavil i k hypotéze Franklina.

Podporoval rozvoj ruské vědy a vzdělanosti a na jeho návrh byla roku 1755 v Moskvě zřízena univerzita. Zasloužil se také o založení gymnázia při Akademii věd. V roce 1757 byl zvolen poradcem kanceláře Akademie věd. V tomto období se zabýval geografií a meteorologií. Zpracoval zeměpisný atlas Ruska a zabýval se konstrukcí barometrů a dalekohledů.^[3]

Při pozorování průchodu Venuše v roce 1761 z malé observatoře poblíž svého domu v Petrohradě zjistil, že se okolo ní vyskytuje úzký světelný prstenec (Lomonosovův efekt). Toto zjištění ho vedlo k vyslovení hypotézy o existenci atmosféry Venuše. Odhadl také stáří planety Země na řádově stovky tisíc let (v době, kdy podle Bible činilo stáří světa jen kolem 6 tisíciletí.^[6])

V roce 1761 byl zvolen zahraničním členem Královské švédské akademie věd a v roce 1764 členem akademie v Bologni.^[5]

Michail Lomonosov zemřel 15. dubna 1765 v Petrohradě ve svém domě u řeky Mojky. Pochován byl na Lazarevském hřbitově Alexandro-něvského kláštera. Jeho knihovna a veškeré písemnosti byly na příkaz carevny Kateřiny II. odvezeny a už nikdy nebyly nalezeny.

Množství vědeckých disciplín, kterými se Lomonosov zabýval vychází z mnohostrannosti jeho zájmů a touhy po vědění a vzdělání. Velký význam přikládal experimentálním výzkumům, ve kterých nacházel potvrzení svých teoretických hypotéz. Kladl důraz na spojení teorie a praxe. Své tvůrčí schopnosti prokázal i v oblasti umění.

• Zasloužil se o teoretické a experimentální zdůvodnění zákona o zachování hmoty a pohybu v přírodě a zároveň zákona zachování energie, když v r. 1748 v uzavřené skleněné nádobě s olověnými destičkami nechal probíhat chemickou reakci a zjistil, že hmotnost celé soustavy se nezměnila. Své závěry sdělil švýcarskému matematikovi Eulerovi v dopise ze dne 5, července 1748. Nezávisle na něm ke stejnému výsledku dospěl ve stejnou dobu francouzský vědec Lavoisier.
• Svou molekulárně-kinetickou teorií tepla položil základ pozdějších teorií o struktuře hmoty. Už v r. 1743 napsal pojednání O nepostižitelných hmotných částicích tvořících tělesa v přírodě, v nichž spočívá podstata korpuskulárních vlastností. Ve své práci Úvaha o příčině tepla a chladu z r. 1747 vyslovil názor, že zdrojem tepla je rotační pohyb malých částeček (korpuskulí=molekul a elementů=atomů), z nichž je složeno těleso. Rotační pohyb označil za jeden ze základních principů vesmíru. Pohyb považoval za zdroj všech změn, k nimž dochází v přírodě. Uplatněním molekulárně-kinetické energie se mu v r. 1759 podařilo získat rtuť v pevném skupenství. Současně prokázal elektrickou vodivost rtuti a její zařazení do skupiny kovů. Zabýval se problémem všeobecné gravitace.
• Položil základy fyzikální chemie, když chemické jevy zkoumal na základě fyzikálních zákonů a teorie struktury hmoty. Úkoly tohoto vědního oboru formuloval ve svých pracích Pokusy fyzikálně chemické a Úvod do skutečné fyzikální chemie již počátkem čtyřicátých let 18. století. V r. 1752 otevřel první kurz fyzikální chemie.
• Založil první vědecko-výzkumnou chemickou laboratoř v Rusku, v níž zkoumal vzorky rud, kovů a tekutin. Rozpracoval technologii barevných skel a smaltů, kterou převedl i do průmyslové výroby. Objevil postup výroby červeného skla. Pro barvení skla využíval různé barevné kovy (cín, antimon, olovo atd.) a různé metody chemické úpravy a oxidace při změně složení skla. Od r. 1753 budoval ve vesnici Usť-Rudica nedaleko Oranienbaumu sklářskou provozovnu. Při výstavbě továrny uplatnil Lomonosov své inženýrské a konstrukční schopnosti, projektoval technologii včetně strojů a zařízení. Továrna se stala potvrzením jeho laboratorních experimentů v praxi. Původně se zde vyráběly různé druhy skleněných korálků a barevné smalty pro mozaiky. Postupně se sortiment rozšiřoval o různé ozdobné předměty (přívěsky, brože) a větší předměty z barevného, většinou tyrkysového skla: stolní servisy, psací a toaletní potřeby i foukané sošky, květináče, lité stolní desky. .
• Zabýval se zkoumáním elektrických výbojů v atmosféře. Elektřinu chápal jako určitou formu pohybu částic velmi jemné látky – éteru. V r. 1745 sestavil se svým spolupracovníkem Georgem Wilhelmem Richmannem první přístroj na měření stupně elektřiny, který umožňoval stabilní pozorování množství energie v atmosféře za jakéhokoliv počasí. Při jednom z pokusů byl Richmann v r. 1753 zabit úderem blesku a další pokusy byly vedením Akademie zakázány. Ve stejném roce vydal Lomonosov pojednání O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených, ve kterém představil své závěry o atmosférické elektřině. Jeho doplněním je další spis s podrobným popisem pozorování a pokusů včetně obrázků a nákresů, v němž Lomonosov vysvětlil odlišnosti od Franklinových teorií a pozorování. Popisuje zde způsoby ochrany před bleskem včetně bleskosvodů. Dalším spisem je Teorie elektřiny na matematickém základě z r. 1756. V souvislosti s atmosférickou elektřinou zkoumal i polární záři a zajímal se o meteorologii. V rámci meteorologických pozorování a maření fyzikálních veličin v různých výškách vytvořil funkční model zařízení pro vertikální let – první prototyp bezpilotního vrtulníku se dvěma vrtulemi.
• Zabýval se otázkou fyzikálních vlastností nebeských těles, studoval komety. Ve svých verších přirovnával Slunce k rozbouřenému oceánu. Při pozorování přechodu Venuše přes Slunce objevil kolem Venuše okraj – zrcadlový odraz Slunce v atmosféře planety. Tento jev popsal v roce 1761 v práci Odraz Venuše na Slunci.
• Lomonosov vedl geografický kabinet Akademie věd a napsal 11 geografických spisů. Pracoval na vytvoření zeměpisného atlasu Ruska a různých map. Vytvořil mapu Arktidy jako jako velkého oceánu ohraničeného pobřežím Severní Ameriky. Chtěl, aby atlas Ruska obsahoval také údaje sociálně-ekonomického charakteru. Materiály pro atlas sbíral v r. 1760 ve všech guberniích pomocí dotazníků se 30 otázkami z různých oborů. Zavedl odborný termín ekonomická geografie a ekonomická mapa. Geografii pokládal za komplexní vědu a zahrnul do ní poznatky ze zkoumání atmosféry, hydrosféry, ledovců i geologie. Dospěl k názoru, že atmosféra se skládá ze 3 vrstev. Zformuloval své předpoklady o proudění vzduchu a s ním spojenými elektrickými jevy. Popsal mořské a kontinentální podnebí a vliv nadmořské výšky na klimatické podmínky. Stanovil klasifikaci přírodních ledů a objasnil vliv mineralizace vody na tvorbu ledu při různých teplotách. Vytvořil teorii o postupném pomalém pohybu ledovců z východních oblastí Arktidy do Atlantského oceánu. Jako první v roce 1750 také správně vysvětlil přirozenou vlastnost ledovců, když prohlásil, že 90 % objemu ledovce musí být pod hladinou, protože hustota ledu je 0,92 g/cm³ a mořské vody 1,025 g/cm³ (díky tomu zřejmě také pevně zakotvil v ruském jazyce německý výraz pro ledovec – Eisberg, rusky Aisberg). Ve spise Úvaha o větší přesnosti mořských cest z r. 1759 popsal určování zeměpisných souřadnic za různého počasí. Studoval vědecké mořeplavectví, zemský magnetismus, mořské proudy i předpovídání počasí. Jeho jméno nese podmořský hřbet v Severním ledovém oceánu, který byl objeven v r. 1948.
• V práci O zemských vrstvách podal ucelenou představu o geologii a složení zemské kůry, kde podrobně popsal a vysvětlil složení Země, vznik pohoří a zemětřesení. Toto dílo je nazýváno počátkem ruské geologie jako vědeckého oboru. Přišel s hypotézou o existenci oblastí s rychlými a pomalými vertikálními pohyby zemské kůry. Zabýval se původem uhlí a ropy, příčinami zbarvení hornin a minerálů. Napsal První základy metalurgie nebo rudných činností, uspořádal katalog minerálů a zkamenělin.
• Lomonosov stál u zrodu ruské vědecké a aplikované optiky. Zkonstruoval více než desítku nových opticko-mechanických přístrojů. Vytvořil optický zápalný systém, navrhl zařízení pro noční vidění a vlastní konstrukci teleskopu. Zdokonalil další přístroje: barometr, periskop, mikroskop, viskozimetr, optický batyskop pro sledování mořského a říčního dna z lodi.

• Demografii se věnoval ve své práci O rozmnožení a zachování ruského národa z r. 1761. Cestu ke zlepšení života viděl v osvětě, zdokonalování mravů a vzdělanosti. Formování člověka spojoval s konkrétními sociálně-historickými podmínkami jeho života a s celkovou úrovní společnosti.
• Vypracoval první ruskou pedagogickou teorii. Byl zastáncem přirozeného procesu vzdělávání dětí s dílem zformovat člověka, jehož hlavními vlastnostmi jsou morálka, láska k vědě, poznání, tvrdá práce a nesobecká služba vlasti. Základními prvky poznání byly: smyslové vnímání, teoretické zobecnění a odborné ověření výsledků. Viděl organické spojení vzdělávání a odborné přípravy. Důležité místo přikládal praktické výchově a experimentům. Doporučoval domácí úkoly a ověřování znalostí zkoušením.

• Lomonosov vytvořil základy nové ruské poezie a vědecké gramatiky ruského jazyka. Na učebnici Ruské gramatiky začal pracovat už v r. 1749, publikována byla v r. 1757, na titulním listě je uveden rok 1755. Byla to jedna z prvních gramatik ruského jazyka, která vycházela z moskevského nářečí. Uskutečnil reformu tvorby veršů, když vytvořil klasický ruský čtyřstopý jamb. Studoval poezii i z hlediska jejího účinku na emoce. Snažil se zjistit, jaký vliv mají určité samohlásky nebo souhlásky na vznik různých emocionálních stavů. Do ruštiny převedl hlavní odborné termíny fyziky a chemie z latiny.
• Rétoriku viděl jako vědu o krasomluvě v próze a poezii. V roce 1743 napsal v ruštině Krátký návod k rétorice a v r. 1748 pak základní dílo Rétorika, které bylo zároveň čítankou světové a ruské literatury. Vypracoval stylistický systém ruského jazyka podle intenzity používání rétorických prostředků.
• Hluboce se zabýval ruskou historií. Jeho základní historické dílo Stará ruská historie bylo vydáno až po jeho smrti. Předtím vyšla zkrácená verze pod názvem Krátká ruská kronika s rodokmenem, v níž ve stručné formě uvedl všechny důležité události od r. 862 až do r. 1752. Lomonosov byl stoupencem sarmatské teorie původu Slovanů a jejich spojení s Varjagy pocházejícími z ústí řeky Němen. Kritizoval tzv. normanskou teorii podporovanou historikem G.F.Müllerem a vedl s ním polemiku. Lomonosov poukazoval na to, že ve starých skandinávských eposech nejsou zmiňováni Varjagové, z nichž pocházela první ruská knížata. Upozornil na to, že ve starém ruském jazyce se nevyskytují žádná slova skandinávského původu vztahující se k námořnictví nebo obchodu. Vycházel z předpokladu, že Varjagové mluvili slovanským jazykem a jejich bůh byl Perun, jehož kult byl uctíván na pobřeží Baltického moře (chybně mezi Slovany zařadil také Litevce).

• Lomonosov se zabýval jak vlastní literární tvorbou, tak překlady z latiny a němčiny. Napsal 15 svazků básní, 20 ód (např. Óda na obléhání Chotyně Turky), epigramy. Je autorem dvou dramat Demofon a Tamir a Selim pro ruské dvorní divadlo.
• V době, kdy se začal zabývat výrobou skla a uměleckých sklářských výrobků byl Lomonosov již známý vědec, respektovaný v cizině, přijímaný u carského dvora. U svého domu v Petrohradě na Vasiljevském ostrově si zřídil dílnu, kde přijímal učedníky-umělce pro výrobu skleněných mozaik. Lomonosov byl sám jeden z prvních, kteří si v Rusku osvojili techniku mozaikových obrazů a stal se vedoucím skupiny umělců, která v této technice dosáhla vysoké úrovně. Jeho první prací byla ikona Matky Boží z více než 4000 kusů skla. V r. 1756 vytvořil mozaikový portrét Petra I. a jeho dcery Anny. Pro výzdobu petrohradské Akademie věd vyrobil v roce 1764 mozaiku Poltavské bitvy o rozměrech 14×9 stop (4,3×2,7 m).

• 
  Michail Vasiljevič Lomonosov (1)
• 
  Michail Vasiljevič Lomonosov (2)
• 
  Lomonosova 'Ruská gramatika' z roku 1755
• 
  Hrob M. Lomonosova v Sankt-Petěrburgu (Лазаревское кладбище)
• 
  Lomonosovova mozaika: Bitva u Poltavy
• 
  rekonstrukce Lomonosovova bezpilotního vrtulníku

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ломоносов, Михаил Васильевич na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Michail Vasiljevič Lomonosov na Wikimedia Commons
• Osoba Michail Lomonosov ve Wikicitátech
• Galerie Michail Vasiljevič Lomonosov na Wikimedia Commons
  • Lokální šablona odkazuje na jinou galerii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Mikhail Lomonosov
    • Wikidata: c:Михаил Васильевич Ломоносов
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Michail Lomonosov
• Heslo 'Michail Vasiljevič Lomonosov' na Lib.ru