Jugoslávci

Jugoslávci
Populace
cca 305 000
USA USA	210 395 (2021)[1]
Kanada Kanada	38 480 (2016)[2]
Austrálie Austrálie	26 883 (2011)[3]
Srbsko Srbsko	23 303 (2011)
Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina	2 507 (2013)
Černá Hora Černá Hora	1 154 (2011)
Chorvatsko Chorvatsko	942 (2021)
Slovinsko Slovinsko	527 (2002)
Severní Makedonie Severní Makedonie	344 (2021)
Jazyk(y)
srbochorvatština, makedonština, slovinština
Náboženství
Pravoslaví Katolictví Sunnitský islám Ateismus
Příbuzné národy
Jižní Slované, ostatní Slované

Jugoslávci je etnonymum pro ty obyvatele jihoslovanských zemí, kteří se hlásili/hlásí k jugoslávské národnosti. V dobách SFRJ tvořili de facto sedmý národ federace.

Vytvoření této národnosti bylo úzce spjato se snahou po silnější integraci jihoslovanských národů. Myšlenky o společné identitě jižních Slovanů se objevovaly už v první třetině 19. století (ilyrské hnutí); na jeho konci byl souhrnný termín „ilyrský“ nahrazen termínem „jugoslávský“ (jugoslavenski), k němuž se hlásilo stále více lidí, především z řad intelektuálů a národních aktivistů (mj. i Gavrilo Princip).

Po první světové válce získaly jihoslovanské země samostatnost (Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů) a myšlenka jugoslávství tak získala volné pole působnosti. Během 20. let se stalo běžným označovat v literatuře a veřejných projevech obyvatele SHS a jejich země jako jugoslávské. Do politické praxe toto označení nakonec zavedl král Alexandr I. Karađorđević, když nedlouho po zisku absolutní moci během tzv. diktatury z 6. ledna 1929 změnil název státu z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na Království Jugoslávie. Snahou bylo, aby se jednotným označením – a tomu odpovídající výchovou – vytratily již doutnající národnostní rozpory mezi jednotlivými národy a vytvořil se jeden velký státní národ, podobný např. německému (kde také dříve existovaly jednotlivé zemské národy: Bavoři, Sasové, Prusové…). Po králově zavraždění (1934) byla tato koncepce kvůli velké nepopularitě unifikační politiky opuštěna, přesto toto označení dále přežívalo.

Skončení druhé světové války a vznik lidově demokratického státu federativního charakteru znamenal ústup od hrubého sjednocujícího nátlaku. Komunisté už během války vystoupili s programem uznání všech 6 hlavních etnik Jugoslávie (včetně nově uznaného: Muslimů) za svébytné národy, mající právo na samosprávu a autonomní kulturně-jazykový vývoj. To ovšem neznamená, že by se o zrušení těchto celků/republik a zavedení unifikovaného označení pro všechny obyvatele čas od času nehovořilo. Konzervativní křídlo Svazu komunistů Jugoslávie s takovými názory občas předstoupilo v souladu s názorem, že národ je „buržoazní přežitek“.

Stoupající počet lidí se i nadále hlásil k jugoslávské národnosti. Podstatným důvodem byla např. smíšená manželství, vyjádření příslušnosti k celé zemi, či nedostatek silného lokálního národního uvědomění. Nakonec úřední orgány oficiálně zavedly tuto národnost (psána jako „Jugoslávci“, v uvozovkách – pro rozlišení od státní příslušnosti) do kolonek sčítacích archů (poprvé r. 1971). Roku 1981 tvořili Jugoslávci již 5,4 % (1,2 milionu) obyvatel státu.^[4]

Během občanské války na poč. 90. let jejich počty silně poklesly. Po rozpadu země jich nejvíce žije v Srbsku, Bosně, USA, Kanadě a Austrálii (emigranti); v nástupnických republikách se většinou přihlásili opět k majoritním národnostem.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jugoslávci na Wikimedia Commons