[go: up one dir, main page]
More Web Proxy on the site http://driver.im/Přeskočit na obsah

Herpetické viry

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxHerpetické viry
alternativní popis obrázku chybí
Viry z čeledi herpesviridae
Baltimorova klasifikace virů
SkupinaI (dsDNA viry)
Vědecká klasifikace
RealmDuplodnaviria
ŘíšeHeunggongvirae
KmenPeploviricota
TřídaHerviviricetes
ŘádHerpesvirales
ČeleďHerpetické viry (Herpesviridae)
podčeledě a druhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herpetické viry neboli herpesviry (čeleď Herpesviridae, z řec. herpein, plazit se, plížit se) jsou obalené DNA viry, pro které je typické dlouhodobé přetrvávání (latence) v nakaženém organismu. Patří mezi nejrozšířenější viry v živočišné populaci a jsou původci širokého spektra nemocí lidí i zvířat.

Herpesviry jsou poměrně velké viry (120–220 nm) sférického tvaru. Jsou to obalené viry, obal tvořený lipoproteiny získávají pučením přes jadernou membránu infikované buňky. Z obalu ční do prostoru peplomery, které slouží k průniku do dalších buněk. Samotná bílkovinná kapsida viru má eikosahedrální symetrii a je tvořená 162 kapsomerami, které mají tvar protáhlých hranolů. Uvnitř kapsidy je stočená jediná molekula dvouvláknité, lineární DNA.

Replikační cyklus

[editovat | editovat zdroj]

Herpesviry se replikují v jádře infikované buňky – po průniku cytoplasmatickou membránou se z virionu uvolní deoxyribonukleová kyselina, proniká do jádra a tam využije enzymů hostitelské buňky k replikaci vlastní DNA a k syntéze mRNA, která nese informaci o složení virových proteinů. Virové proteiny, přestože vznikly na ribozomech vně jádra, se do jádra vracejí a kompletují se s virovou DNA. Kapsidy pak pučí přes jadernou membránu, čímž získávají obal, hotové viriony se pak ve vakuolách nebo přes endoplasmatické retikulum dostávají vně buňky, kde mohou nakazit další buňky.

Virové proteiny jsou v jádře nakažené buňky vidět pod světelným mikroskopem jako tzv. virové inkluze.

Latentní infekce

[editovat | editovat zdroj]

I po odeznění infekce, která nastává po průniku viru do organismu, virus sám přetrvává ve tkáních (nervová ganglia, žlázy, ledviny apod.) v latentním stavu. Při stresové situaci nebo při oslabení imunitního systému hostitele se viry aktivují a způsobí nové onemocnění. Některé herpesviry jsou schopné způsobit nádorovou transformaci infikované buňky.

Systém herpesvirů

[editovat | editovat zdroj]

Podle délky replikačního cyklu, místech latence a vlastnostech virových částic se celá čeleď Herpesviridae rozděluje na tři podčeledi, Alphaherpesvirinae, Betaherpesvirinae a Gammaherpesvirinae.

Lidské herpesviry

[editovat | editovat zdroj]
Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo lidský herpesvirus.

Lidský herpesvirus (anglicky human herpes virus, HHV) je virus běžně rozšířený mezi populací. Nejčastější jím způsobená nemoc je opar, jehož původcem je konkrétněji virus herpes simplex 1 a 2. Jiné typy herpesvirů jsou původci nemocí, jako je infekční mononukleóza nebo Kaposiho sarkom.

Seznam lidských herpesvirů

[editovat | editovat zdroj]
zkratka dle pořadí zkratka dle názvu název vyvolaná onemocnění
HHV-1 HSV-1 herpes simplex virus 1
  • opar na rtech
  • gingivostomatitida
  • herpes labialis
  • keratokonjunktivitida
  • eczema herpeticatum
  • encefalitida
HHV-2 HSV-2 herpes simplex virus 2
  • genitální opar
  • genitální herpes
  • serózní meningitida
  • herpetická infekce novorozenců
HHV-3 VZV varicella zoster virus primoinfekce → plané neštovice

reaktivace → pásový opar

HHV-4 EBV virus Epstein–Barr
HHV-5 CMV cytomegalovirus cytomegalová mononukleóza
HHV-6 Roseolovirus šestá nemoc (exanthema subitum)
HHV-7
HHV-8 KSHV virus Kaposiho sarkom

Opičí herpesvirus

[editovat | editovat zdroj]
Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo opičí herpesvirus.

Člověk se může nakazit také B-virem, opičím herpesvirem, který infikuje makaky. Infekce člověka probíhá velmi prudce a u neléčených osob často končí smrtí.

Herpesviry ptáků

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku herpesvirové infekce ptáků.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Vařejka F., Mráz O., Smola J., Speciální veterinární mikrobiologie, Vydáno: Praha: Státní zemědělské nakladatelství (1989), ISBN 80-209-0042-X

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]