Bosenská krize

Bosenská krize (někdy též Anekční krize, srbochorvatsky Aneksiona kriza) vypukla v letech 1908–1909. Bulharsko 5. října 1908 vyhlásilo svou nezávislost a 6. října 1908 Rakousko-Uhersko vyhlásilo anexi Bosny a Hercegoviny.

Od roku 1463 byla Bosna a Hercegovina obsazena a přejata osmanskými sultány, přestože byla v habsburské titulatuře.^[1] Ovšem musíme si uvědomit, že pro Habsburky nebyla tato země nijak atraktivní, kromě strategického významu při boji proti Turkům. Ovšem to se změnilo s Vídeňským kongresem v roce 1815, kdy mu bylo přiřknuto Rakouskému cisařstvi území Dalmácie (Ilyrská provincie) a oblast Boky Kotorské.^[2] Díky čemuž byly provincie Bosny a Hercegoviny obklopeny ze tří stran^[3]. Zlom nastal až v roce 1866, kdy bylo Rakousko-Uhersko poraženo Pruskem a bylo vyhnáno ze středu Evropy.^[4] Takže Bosenský prostor se stal jediným, kde by se mohlo Rakousko-Uhersko účastnit a zvětšit svá území. Chtělo se rozšířit na Balkánu, protože to bylo jediné místo, kam mohlo.^[2] Ovšem to ovlivnila Krymská válka, kdy se ruský car pokusil o získání území v dnešním Turecku. Což zalarmovalo evropské vládce, protože pokud by byla Osmanská říše oslabena, tak by se mohla rozpadnout, což nikdo nechtěl.^[2] Pokud by se Osmanská říše rozpadla, tak by Rusku nic nebránilo se rozšířit, díky čemuž by se zesílil vliv Ruska na Balkán a zesílil tlak na Rakousko-Uhersko i na Balkáně. Což si jasně uvědomoval i Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy, proto se Rakousko-Uhersko v oblasti Balkánu v 19. století snažilo udržet status quo. Kam tedy patří i zmiňovaná Bosna a Hercegovina.^[5] Na počátku roku 1876 ... "Guyla Andrássy prohlásil, že zachování Osmanské říše v jejím stávajícím rozsahu je pro habsburskou monarchii naprosto klíčové".^[6]

Mezitím Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko vytvořili spolek tří císařů. Spolku tří císařů na základě schönnbrunnské smlouvy podepsané při setkání cara Alexandra II., rakouského císaře Františka Josefa I. dne 6. června 1873, k níž se 23. října přidalo i Německo v čele s Vilémem I.. Ovšem Německo a Vilém I. nijak zvlášť nebyli důležití pro bosenskou krizi, protože z ní mu neplynul žádný prospěch.^[2] V této době bojovali Srbové s Osmanskou říší kvůli masakrům Slovanů na území Osmanské říše na Balkáně. Hlavními aktéry na Balkáně byly Rusko a Rakousko-Uhersko a tyto dva státy se v Zákupech (Reichstadtu) domluvily na dohodě o územním vývoji Balkánu. Hlavními body této dohody byly: vyjádření ruského souhlasu pro případnou rakousko-uherskou anexi Bosny výměnou za souhlas Vídně s připojením Batumi a jihovýchodní Bessarábie k Rusku. Dalším z bodů v této dohodě bylo, že pokud by Osmanská říše prohrála, tak by ji eliminovali jako evropskou mocnost, a pokud by vyhrály, tak by jí měli zabránit změnu statusu quo.^[5] O co se pokusila osmanská říše a tak ji Rusko vyhlásilo válku a vyhrálo ji. Car donutil sultána přijmout mírovou dohodu v lázních v San Stefanu, která neodpovídala jeho slibům ze Zákup a Budapešťské konvenci, kdy si Rusko zajistilo neutralitu Rakouska-Uherska pod podmínkou, že bude dodržovat smlouvu ze Zákup^[2]. Sanstefanská mírová dohoda naštvala i Velkou Británii, protože by ohrozila její postavení, jako nejsilnější námořní mocnost na Blízkém východě. Díky tomu Británie získala Kypr pod podmínkou, že bude bránit zájmy Osmanské říše.^[2].  Nakonec byla svolán do Berlína Kongres, který se o to zajímal.^[7] Kde hospodářsky vyčerpané Rusko nemělo jinou možnost než souhlasit. Nakonec bylo Rusko donuceno, aby splnilo dohody a Osmanská říše byla donucena k uznání okupace Bosny a Hercegoviny.^[1]

Okupační správa Bosny a Hercegoviny, která trvala již od roku 1878 se souhlasem Berlínského kongresu, byla považována za pouze dočasnou a řada institucí, které Habsburská monarchie na území tohoto regionu zřídila, byla značně provizorního charakteru. Formálně byla Bosna a Hercegovina stále součástí Osmanské říše. Jakmile však došlo k mladoturecké revoluci v Osmanské říši, řada států, která měla zájem na parcelaci jejího území, využila příležitosti. Rakousko-Uhersko z iniciativy ministra zahraničí barona Lexy z Aehrenthalu anektovalo Bosnu a Hercegovinu.

Srbsko, které již od poloviny 70. let 19. století aktivně usilovalo o zisk Bosny, kde se nacházel nemalý počet Srbů, bylo tímto aktem pobouřeno. Vztahy mezi Bělehradem a Vídní byly již v té době v důsledku ekonomické blokády špatné.

Ruský ministr zahraničí Izvolskij se pokoušel získat souhlas Rakousko-Uherska s volnou plavbou ruských lodí úžinami Dardanely a Bospor výměnou za ruský souhlas s připojením Bosny a Hercegoviny k Rakousko-Uhersku a dohodl Buchlovickou dohodu, která ovšem vyvolala v Rusku velkou vlnu nevole. Odpor ruských panslavistů, kteří dohodu vnímali jako zradu na Srbech, a diplomatický neúspěch Ruska vedl ke kritice ministra Izvolského a nakonec i k jeho odvolání.^[8] Srbští představitelé ve Vídni zájem Ruska na připojení Bosny k Rakousku přirovnávali k dělení Polska.^[9]

V Chorvatsku byly na rozkaz Vídně prováděny akce proti politickým představitelům tamní srbské menšiny (zatýkání)^[10] z obav, že by se uvnitř monarchie našli odhodlaní stoupenci nepřátelského přesvědčení. Přesto chorvatské obyvatelstvo přijalo anexi víceméně pozitivně, především z toho důvodu, že národně zaměření političtí představitelé v Záhřebu požadovali sjednocení všech chorvatských zemí. Skutečnost, že nedaleká Bosna a Hercegovina, která byla domovem značné části chorvatského obyvatelstva, byla nyní součástí Rakouské monarchie, této skutečnosti jen napomáhala. Podporu tak získala idea trialismu^[11]

Tato krize trvale poškodila nejen diplomatické vztahy mezi Rakousko-Uherskem na straně jedné a Ruskem a Srbskem na straně druhé, ale vedla ke kompletní změně nálad ve společnosti^[12] a ještě větší polarizaci prosazovaných kulturních i civilizačních okruhů.^[13] Na plno se ukázalo rozložení budoucích soupeřících stran, které se utkají v první světové válce. Anexi a reakce na ni lze připočíst k příčinám první světové války. Krize byla zažehnána poté, co Srbsko prohlásilo, že anexe Bosny a Hercegoviny nijak oficiálně nepoškozuje jeho zájmy (30. března), nevzdalo se ale práva bojovat za Srby v Bosně s cílem území k sobě připojit.^[10] Turci uznali anexi již v průběhu února 1909.

Anexí také začala islamizace rakouských zemí, zvláště Vídně. Jak začal sílit příliv přistěhovalců, včetně muslimských, byl přijat tzv. Islámský zákon upravující problematiku islámského náboženství v Rakousku.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bosnian crisis na anglické Wikipedii.

• Albertini, Luigi. 2005. Origins of the War of 1914 - Vol. 1, Enigma Books, New York.
• Anderson, Frank Maloy and Amos Shartle Hershey; Handbook for the Diplomatic History of Europe, Asia, and Africa 1870–1914. Prepared for the National Board for Historical Service; Government Printing Office, Washington; 1918.
• Joll, James, & Martel, Gordon. 2007. The Origins of the First World War. Pearson/Longman, London.
• Shelḱīng, Evgeniǐ Nīkolaevīch and Makovskī, L. W. 1918. Recollections of a Russian Diplomat: The Suicide of Monarchies. The Macmillan company, New York.
• SKŘIVAN, Aleš. Österreich-Ungarn und die Frage der Annexion Bosniens und der Herzegowina im Sommer 1908. Prague Papers on the History of International Relations. 2005, roč. 9, s. 83–109. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-118-0. 
• SŘIVAN, Aleš. Die internationale Reaktion auf die Annexion Bosniens und der Herzegowina im Jahre 1908. Prague Papers on the History of International Relations. 2006, roč. 10, s. 121–162. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-161-X. 
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9

• Balkánské války
• Příčiny první světové války
• Atentát na Františka Ferdinanda d'Este

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bosenská krize na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.