Hiragana

Hiragana (ひらがな – hiragana, 平仮名 – zápis v kandži) je jedno ze dvou (druhým je katakana) japonských slabičných písem (ve slabičném písmu jeden znak představuje celou slabiku a ne pouhou hlásku, i když jsou zde znaky i pro A, I, U, E a O), sestávající ze 46 symbolů (45 slabičných symbolů a písmeno n). Připojením dvou čárek (nigori) nebo kroužku (marunigori) nad určité symboly či jejich skládáním vznikají ještě další zvuky. Obě abecedy se svým systémem a řazením velice podobají, liší se však způsobem užití. Odlišný je i původ obou abeced: hiragana vznikla zjednodušením celých znaků kandži, kdežto katakana vychází pouze z částí jednotlivých znaků kandži.^[1]

Historie

Hiragana byla kodifikována roku 1946, kdy došlo ke zjednoznačnění přiřazení jednotlivých symbolů ke zvukům a dva symboly (wi, we) byly označeny za zastaralé. Tato slabičná abeceda vznikla v 9. století za přispění buddhistického kněze Kúkaie (774–835). Jednotlivé symboly vznikly zjednodušením celých (hira znamená v japonštině „celkový“) čínských znaků kandži (na rozdíl od katakany, která vznikla zjednodušením pouze částí čínských znaků), u kterých již předtím došlo k desemantizaci a fonetizaci (ztratily význam a staly se pouhými zvuky, aby mohly vyjadřovat japonské koncovky). Znaky hiragany jsou složitější a na psaní obtížnější než znaky katakany. Nedlouho po svém vzniku bylo toto písmo nazýváno také onnade (ženská ruka) - psaly jím totiž převážně ženy (muži používali katakanu a kandži), jimž nebylo umožněno učit se znakům kandži, které byly považovány za příliš složité. Díky zavedení hiragany tak vzniklo spousta literárních děl z rukou žen z období Heian.

Původ jednotlivých znaků

Dnešní použití

slova japonského původu, pro která neexistují znaky kandži
gramatická slova (předpony, přípony, částice, koncovky)
knížky pro malé děti (japonské děti se hiraganu učí jako první ze tří japonských písem: hiragana, katakana, kandži)
soukromé dopisy
furigana (malé znaky hiragany, které v knihách pro začínající čtenáře naznačují výslovnost složitých znaků kandži)
okurigana (hiraganový znak následující za kandži).

Základní sada znaků

samohlásky					jóon
あ a	い i	う u	え e	お o	(ja)	(ju)	(jo)

か ka	き ki	く ku	け ke	こ ko	きゃ kja	きゅ kju	きょ kjo
さ sa	し ši	す su	せ se	そ so	しゃ ša	しゅ šu	しょ šo
た ta	ち či	つ cu	て te	と to	ちゃ ča	ちゅ ču	ちょ čo
な na	に ni	ぬ nu	ね ne	の no	にゃ nja	にゅ nju	にょ njo
は ha	ひ hi	ふ fu	へ he	ほ ho	ひゃ hja	ひゅ hju	ひょ hjo
ま ma	み mi	む mu	め me	も mo	みゃ mja	みゅ mju	みょ mjo
や ja		ゆ ju		よ jo
ら ra	り ri	る ru	れ re	ろ ro	りゃ rja	りゅ rju	りょ rjo
わ wa	ゐ wi		ゑ we	を o/wo
				ん n

が ga	ぎ gi	ぐ gu	げ ge	ご go	ぎゃ gja	ぎゅ gju	ぎょ gjo
ざ za	じ dži	ず zu	ぜ ze	ぞ zo	じゃ dža	じゅ džu	じょ džo
だ da	ぢ (dži)	づ (zu)	で de	ど do	ぢゃ (dža)	ぢゅ (džu)	ぢょ (džo)
ば ba	び bi	ぶ bu	べ be	ぼ bo	びゃ bja	びゅ bju	びょ bjo
ぱ pa	ぴ pi	ぷ pu	ぺ pe	ぽ po	ぴゃ pja	ぴゅ pju	ぴょ pjo

Způsob psaní

Tabulka ukazuje, jak se znaky hiragany píší. Je uspořádaná podle tradičního japonského způsobu čtení. Začátek je vpravo nahoře a postupuje se shora dolů. Malá čísla určují pořadí tahů a šipky ukazují jejich směr. Pořadí tahů i směr se musí bezpodmínečně dodržovat, jinak může dojít k chybnému čtení.