Teorie komunikace

Základem teorie komunikace se stala práce dvou amerických vědců C. E. Shannona a W. Weavera s názvem Matematická teorie komunikace z roku 1949.^[2] Jejich působení je spojeno s laboratořemi firmy Bell, kde na svém modelu komunikace pracovali během druhé světové války. Řešili problém, jak měřit, kolik informací je daný kanál schopen přenést a způsob, kterým lze přepravit co nejvíce informací.

Shannon a Weaver určili 3 základní roviny problémů při studiu komunikace:

• rovina A – technické problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet)
• rovina B – sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům)
• rovina C – problémy účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání)^[2]

Vytvořili lineární model komunikace, který zachycuje její základní složky:^[3]

 

Tento model je dnes považován za nedostatečný, jelikož nebral v potaz zpětnou vazbu příjemce čili vzájemnou komunikaci. Také nepracuje s obsahem zprávy, jejím kódováním a dekódováním.

Na lineární model komunikace navázal maďarsko-americký profesor komunikace G. Gerbner, který zdůraznil vazbu sdělení na smysl pro „skutečnost“, který je ovlivněn a pozměňován médii. H. D. Lasswell, americký politolog a teoretik komunikace, vyzdvihl „účinnost“ komunikace a aplikoval model Shannonův a Weaverův na oblast masové komunikace. Lasswell svůj model pojmenoval “ infuzní jehla“, jelikož média svým stálým jednosměrným pulzováním informací působí na veřejné mínění. V roce 1953 Th. M. Newcomb se pokusil načrtnout nelineární model komunikace vycházející z představy trojúhelníku, jehož vrcholy jsou:^[2]

 

Tato teorie kriticky přistupuje k myšlenkám, které načrtl F. de Saussure v koncepci sémiologie. V té Saussure definoval jazyk jako systém, který nelze zaměňovat za konkrétní promluvy, jež jsou jeho realizací. Vzniklo zde rozlišení mezi jazykem jako systémem a samotnou mluvou. Toto dílo dále rozpracovali v teorii znaků Ch. S. Peircem a Ch. W. Morrisem. Teorie vycházejí z trojúhelníkového modelu C. K. Ogdena a I. A. Richardse.^[2] Vrcholy tohoto trojúhelníku jsou:

 

Strukturální teorie komunikace se tedy zabývá kódem, jehož prostřednictvím se komunikace odehrává, a jazykem jako základním komunikačním kódem v lidské společnosti.^[2] Jazyk je tedy odlišen od řeči, která je definována jako užití jazyka v konkrétní komunikační situaci.

Teorie se věnuje vztahům mezi účastníky komunikace. Řeší tři základní otázky:

• Proč se komunikuje?
• Jaký význam má komunikační situace?
• Jaký je vztah mezi účastníky komunikace?

Komunikaci je přisuzován význam poznávací, přesvědčovací, ovlivňovací.

Ch. E. Osgood, jeden z předních představitelů kognitivní a behaviorální teorie, se věnoval vzniku komunikačních znaků a snažil se stanovit jejich přesný význam. Mezi další významné průkopníky kognitivního přístupu řadíme lingvistu N. Chomského. Ostatní práce se soustřeďují na celkové pojetí komunikace jako přenosu sdělení, u kterého je důležitý především jeho vliv na chování účastníků komunikace. Klíčové při vzniku těchto „teorií kulturní a sociální reality“ byly práce L. Wittgensteina a A. Schutze.^[2]

Angelmatika (z řec. angelos – anděl, posel) je teorie komunikace rozpracovaná českým teoretikem Jánem Šmokem v 60. letech 20. století.^[4] Jejím přínosem je zaměření na jevy, které vnášejí zkreslení do snahy o přenos myšlenky mezi autorem a adresátem od kódování, přes distribuční procesy až k adopci a konzumu sdělení.^[5] Angelmatika díky svému odlišnému diskursu vytváří alternativní model komunikace, který si neklade nároky na bezchybnost, ale svébytným úhlem pohledu přispívá ke komplexnějšímu porozumění náročné problematice mezilidské komunikace.

• PETRUSEK, Miloslav, MAŘÍKOVÁ, Hana, VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 1627 str. ISBN 8071843113.
• LAMSER, Václav. Komunikace a společnost: úvod do teorie společenské komunikace. Praha: Academia, 1969. 300 str.
• GIDDENS, Anthony, SUTTON, Philip W., ed. Sociologie. Praha: Argo, 2013. 1052 str. ISBN 9788025708071