Neovulkanity slovenských Karpat

V období neogénu představovaly Karpaty ostrovní oblouk, který migroval na sever, severovýchod až východ v důsledku ustupující subdukce oceánské resp. suboceánské kůry podloží flyšového pásma. Ustupující subdukce (rollback) měla za následek extenzi pánví v zaobloukové oblasti.^[2]

V období spodního miocénu se v severním Maďarsku začala první fáze vulkanismu, reprezentovaná kyselými horninami převážně ryodacitového až ryolitového složení. Obdobné horniny jsou známy i z Východních Alp z oblasti západně od města Štýrský Hradec. Tato fáze se ve středním miocénu rozšířila i na území Slovenska – na středním Slovensku vystupují horniny tohoto typu v spodních souvrstvích Poľany, Kremnických vrchů a pohoří Vtáčnik, na východním Slovensku jsou to ryodacitové tufy v sedimentech spodního bádenu v oblasti Zemplína a Miliče.

 

Ve spodním bádenu nastupuje nový typ vulkanismu – alkalicko-vápenaté andezity a dacity. Tato aktivita začala v podmořském prostředí podél šahansko-lysecké zóny v oblasti Krupinské planiny. Později byly v pobřežní zóně tehdejšího moře zformovány rozsáhlé stratovulkány (Poľana, Javorie, Lysec, Čelovce, štiavnický stratovulkán a stratovulkán v Kremnických vrších).

Další vývoj poznamenala ještě během bádenu rozsáhlá eroze a vznik vulkanicko-tektonických depresí, které byly vyplněny bazičtějšími horninami. Následné obnovení činnosti ve svrchním bádenu vytvořilo vrchní stavbu stratovulkánů v pohoří Javorie a Štiavnických vrších, jakož i samostatné stratovulkány ve Vtáčníku, Kremnických vrších a Poľaně. Obnovený vulkanismus byl více explozivní, převládajícími horninami jsou andezitová a ryolitová pyroklastika. V sarmatu intenzita poklesla, ale v panonu se znovu zintenzivnila.

Ve Slovenském rudohoří (v oblasti Tisovce a Rimavské kotliny) se nacházejí silně erodované stratovulkanické zbytky, které jsou petrologicky ekvivalentní středoslovenským stratovulkánům. Na východním Slovensku tato fáze začala ve svrchním bádenu a zasáhla do oblasti Zemplínských vrchů.

 

V subdukční zóně východního Slovenska se vytvořila ve spodním sarmatu linie morfologicky jednoduchých stratovulkánů Slanských vrchů (stratovulklány Šebastovka, Zlatá Baňa, Makovica, Strechov, Bogota, Milič a Bradlo), která pokračovala až do severního Rumunska. S touto fází jsou petrograficky ekvivalentní intruze andezitů v Pieninách, na Považí a u Uherského Brodu. Z hornin převládají dioritové porfyry a andezity s vyrostlicemi amfibolů a pyroxenů, někdy i s granáty.

Mladší fáze této vulkanické činnosti vytvořila pohoří Vihorlat se stratovulkány Kyjov, Sokolský potok, Morské oko, Diel a Popriečny (na ukrajinské straně pod názvem Popričny).

 

Finální fáze vulkanismu představuje bazický alkalický vulkanismus středoslovenské a jihoslovenské oblasti. Změna typu vulkanismu byla pravděpodobně způsobena ukončením kůrového zkrácení ve flyšovém pásmu. Z hornin převládají bazalty s vyrostlicemi olivínu nebo nefelínu. První etapa této fáze vyprodukovala tělesa bazaltů v oblasti Banské Štiavnice, lávové proudy v okolí Ostré Lúky u Zvolena a Devičieho u Krupiny (stáří 8 až 6,6 mil. let) a lávové proudy a maary v okolí Pinciné, Jelšovce v severozápadní části Lučenské kotliny (stáří 7,2 až 6,4 mil. let).

Druhou etapou je cerovská bazaltová formace tvořená bazaltovými lávovými proudy, neky, dajkami a maary se stářím 5,4 až 1,1 mil. let v Cerové vrchovině a mladý troskový kužel Putikov vŕšok u Nové Baně, jehož stáří je odhadováno na 100 000 let a méně.

Vulkanismus finální fáze byl způsoben izostatickým vyrovnáváním pokleslé panonské zaobloukové pánve v kombinaci s extenzivními pohyby.

Oblast neovulkanitů je velmi různorodá nejen po stránce tvarů povrchu ale i ve své pestré horninové náplni od rozsáhlých utuhlých lávových těles, přes tufy až po jíly a štěrky. Převažující horninou na povrchu jsou andezity a jejich pyroklastika. Jde všeobecně o slabě propustné horniny, které jsou od hloubky 20 až 30 metrů jen velmi slabě propustné^[3]. V masívních efuzívních horninách převládají vody mělkého oběhu, cirkulující v zóně zvětrávání a rozpojení puklin. Většina pramenů v takových oblastech má vydatnost do 1 l·s⁻¹ a je nestálá. Zvodněná pórová vulkanoklastika se vyznačují mezizrnovou a puklinovou propustností. Jejich vydatnost dosahuje 5 – 20 l·s⁻¹. Hlouběji založené poruchové zóny, mající původ v extenzní tektonice mohou být též zvodněné. Jejich vydatnost se pohybuje od 0,4 do 5 l·s⁻¹. Někdy mohou mít zvýšenou teplotu. Všeobecně mají tyto vody mineralizaci typu Ca-Mg-HCO₃ v rozmezí od 0,04 – 0,25 g·l⁻¹ v efuzívních horninách po 0,04 – 0,05 g·l⁻¹ v tufitických horninách^[4]. Na místech jejich průchodu sulfidickými horninami jejich mineralizace roste, tyto vody jsou často znehodnocené a nevhodné k využití.

V oblasti neovulkanitů jsou typické sesuvy pevných vulkanitů po svém plastickém tufitovém nebo jílovito-písčitém podloží. Pozorovatelné jsou mnohé starší, zejména pleistocénní sesuvy. Svahy jsou obvykle pokryty 0,5 až 3 m mocnými písčito-hlinitými až kamenitými deluviemi. Některá lávová tělesa se postupně zabořují do svého méně pevného podloží, nebo kloužou po jeho svazích^[3]. Známo je též ohrožení okolí rozpadem a sutinami, např. ryolitové bralo u obce Vyhne.

Stavební činnost v oblasti neovulkanitů se soustřeďuje do oblasti erozních kotlin a brázd s lepšími podmínkami. V minulosti zde byla poměrně rozšířená hornická činnost. V současnosti je však většina ložisek rudních surovin v oblasti vyčerpána. Stále významná zůstává těžba stavebního kamene^[3], který je na rozdíl od starších hornin v Karpatech podstatně méně tektonicky rozpukán a má proto větší využití.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Neogénne vulkanity karpatského oblúka na slovenské Wikipedii.

• Biely et al., Vysvetlivky ku geologickej mape Slovenska (1 : 500 000). GÚDŠ, Bratislava, 1996
• Mišík, M., Chlupáč, I., Cicha, I., Historická a stratigrafická geológia. 1984, SPN, Bratislava, 541 s.