Karel Štapfer

Narodil se 14. května 1863 v Praze na Malé Straně v rodině knihaře.^[2] Studoval na pražské malířské akademii u Antonína Lhoty^[3] a pobýval rovněž krátce na stáži v Mnichově a Paříži.^[4] Pravděpodobně také docházel na přednášky profesora Kouly o architektuře.^[2]

Zpočátku se věnoval ilustracím, zejména pro časopisy Zlatá Praha a Švanda dudák, ale i do knih^[2] (viz sekci Dílo).

 

Přitahovala ho historická témata – zajímaly ho staré kroje, ornamenty a předměty ze středověku.^[6] Roku 1898 spolupracoval s Luďkem Maroldem na jeho panoramatu bitvy u Lipan; vytvořil v něm umělý terén, který vytváří iluzi, jakoby divák stál uprostřed bitevního pole.^[7] Rád tvořil repliky. V ateliéru měl množství předmětů, které na první pohled vypadaly jako starožitnosti, ale ve skutečnosti je vyrobil sám z lepenky nebo kůže.^[2] Když Vojtěch Hynais potřeboval pro jeden ze svých obrazů antickou kostěnou lyru, požádal Štapfera a ten mu zhotovil věrnou napodobeninu z lepenky.^[3] Měl rovněž velké znalosti z etnografie,^[2] které využil jako výtvarný spolupracovník Národopisné výstavy r. 1895.^[3]

 

 

Na sklonku funkčního období ředitele Šuberta byl přijat do Národního divadla, kde po roce 1900 umělecky vynikl. Zprvu pracoval jako divadelní malíř, později jako vedoucí výpravy.^[2] Spolupracoval tam s Jaroslavem Kvapilem, Gustavem Schmoranzem a Karlem Kovařovicem. Stal se spolutvůrcem české realistické iluzivní scény. Pro jeho návrhy scén a kostýmů je typická malebnost, dekorativnost, ale také realističnost, podložená hlubokým studiem historických detailů.^[8] Zápasil přitom s omezeným rozpočtem, kdy musel využívat své bohaté fantazie a téměř „kouzelnického“ umění, aby upravil staré rekvizity a kulisy pro nová představení. Uměleckého vrcholu dosáhl při aranžování velkolepých scén Shakespearových her za režie Jaroslava Kvapila. V jiných případech mu naopak bylo vytýkáno, že se příliš zaměřuje na detaily na úkor celkové provázanosti.^[8] Přispěl k vytvoření moderní scénografie.^[9]

Věnoval se také loutkovému divadlu. V letech 1909-10 se účastnil činnosti amatérského loutkového divadla v Čakovicích, pro které vytvářel loutky a pohrával si s možnostmi stínohry. Ve 20. letech také navrhl několik kompletů stolních loutkových divadel s loutkami a dekoracemi, která si získala oblibu v rodinách, školách i spolcích.^[9]

Pod vedením Karla Štapfera byly v letech 1910-1912 zhotoveny figuríny horníků a kašírky makety důlních chodeb v expozici hornictví v Technickém museu pro Království české (dnešní NTM), které od roku 1910 sídlilo ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Zde byly v provozu prezentovány funkční celky v hornictví. V českých zemích, přes řadu zahraničních inspirací, se z muzeologického a scénografického pohledu jednalo o naprosto převratný koncept muzejní instalace. Tomuto konceptu, především funkční prezentaci tehdy nejmodernějších důlních strojů, ještě dnes mnohé podobné technické expozice zdaleka nestačí.

V posledních letech své činnosti měl již méně práce – nové umělecké směry, které se v té době prosazovaly v Národním divadle, ho neoslovovaly a přímo se do nich nezapojoval, ale nebránil se jim a občas pomáhal mladším výtvarníkům s technickým provedením. Roku 1923 ho ranila mrtvice a odešel do důchodu. Zemřel 30. listopadu 1930 v Praze.^[4]

Současníci ho znali jako vtipného společníka, autora řady výtvarných, slovních i praktických žertů. Roku 1898 originálně vyzdobil hostinec „U Nesmysla“ na výstavě architektury a inženýrství.^[6][10] Na Národopisné výstavě vytvořil několik karikatur známých osobností pro „muzeum rarit“; mezi jinými také zpodobnil jednoho znalce umění pomocí nafouklého hovězího měchýře s titulkem „Velehoušť posvátný“.^[3] Ve společnosti (přátelé ho přezdívali Štábera)^[3] bavil své okolí vymýšlením nejrůznějších žertů. Například o Jakubu Arbesovi bylo známé, že je krátkozraký, a když s někým mluvil, přitahoval si ho k sobě za knoflík u kabátu. Štapfer o tom věděl, a jednou také zavedl s Arbesem rozhovor. Arbes si ho podle svého zvyku přitáhl – a divil se, jak to, že řečník přesto zůstává na svém místě. (Štapfer si totiž připevnil knoflík na gumu.)^[11] Když jednou v Národním divadle s velkým úspěchem odehráli Beethovenovu operu Fidelio a obecenstvo tleskalo, vběhl Štapfer do zákulisí a vykřikl: „To je aplaus! Autor by měl jít děkovat!“ – „„Kde je?““ – „Na druhém balkóně!“. Jeden z divadelních funkcionářů ihned vyběhl pro autora – a teprve dodatečně si uvědomil, že ten už je 70 let po smrti.^[3]

Štapfer byl také nadšeným cyklistou. Když v roce 1883 vznikl Klub velocipedistů Praha, vstoupil do něj mezi prvními. Bavil se jízdou na vysokém kole i na jednokolce (monocyklu). Rád dělal, jako že neumí jezdit. Jakmile viděl ve vesnici hlouček lidí, začal dělat osmičky, volat „lidičky, pozor!“ a nakonec třeba spadl do příkopu. Když mu začali vytýkat, ať na kole nejezdí, když to neumí, tak klidně nasedl a normálně odjel. Jednou se mu ale jeho žert nevyplatil. Svou „nepovedenou“ jízdu ukončil úmyslným nárazem do vrat od stodoly, která však byla čerstvě natřena.^[12]

Štapferovou hlavní oblastí činnosti byla tvorba rekvizit a aranžování divadelních scén. Vyžíval se ve vytváření realistických kopií štítů, brnění, přileb, zrcadel a podobných předmětů.^[3] Viktor Oliva mu říkal „ten starý kouzelník“, jako projev uznání jeho velké zručnosti a tvůrčí fantazie. Tvořil ale i jen tak pro zábavu a radost; známé byly například jeho jemné pavučinky s pavoučkem, které kreslil svým přátelům na vnitřní stranu hodinových skel.^[6]

Původních známých děl nevytvořil mnoho. Několika studiemi se účastnil výstav Umělecké besedy a Jednoty výtvarných umělců, jinak ale bylo těžiště jeho práce zprvu v ilustracích, později v divadelním umění.^[8]

Ilustroval mj. následující knihy:^[13]

• Eugen Miroslav Rutte: Průvodce po Karlových Varech a okolí (1888)
• Růžena Jesenská: Naší mládeži (1890)
• Božena Němcová: Babička (1891, 1896)
• Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti (1898-1899, 1902; ilustrovali také Kamil Vladislav Muttich a František Slabý)
• Josef Svátek: Ze staré Prahy (asi 1899)
• Karel Driml: Budulínka bolí zoubek (20. léta)
• Eliška Krásnohorská: Mateří doušky

V letech 1927 a 1930 vyšla rovněž Sbírka knižních značek Karla Štapfra, shromažďující jím vytvořená ex libris.^[13]

•  
  scénický návrh Karla Štapfera (W. Shakespeare: Hamlet, Národní divadlo, 1905)
•  
  scénický návrh Karla Štapfera (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, Národní divadlo, 1900)
•  
  scénický návrh Karla Štapfera (F. Schiller: Valštejn, Národní divadlo, 1909)
•  
  scénický návrh Karla Štapfera (W. Shakespeare: Othelo, Národní divadlo, 1908)
•  
  scénický návrh Karla Štapfera (W. Shakespeare: Hamlet, Národní divadlo, 1905)

• PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988, 624 s., S. 499–500

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Štapfer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Štapfer
• Karel Štapfer v databázi Archivu Národního divadla
• Karel Štapfer v České divadelní encyklopedii

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).