Josef Svoboda (scénograf)

V letech 1931–1934 studoval na reálném gymnáziu v Čáslavi, vyučil se truhlářem u svého otce a pokračoval dvouletou Mistrovskou školou pro truhláře v Praze na Žižkově. Později studoval na Ústřední škole bytového průmyslu v Praze.

Od roku 1945 studoval jevištní výtvarnictví na Konzervatoři Praha a později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u prof. Pavla Smetany), specializaci vnitřní architektura. Školu ukončil roku 1951.

• 1954–1957 přednášel na Akademii výtvarných umění v Praze o jevištní technice,
• 1968–1989 byl řádným profesorem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

O scénografii přednášel na mnoha univerzitách po celém světě, mj. v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii, Francii.^[1][2] V roce 1990 vydal ve spolupráci s dr. Milenou Honzíkovou knihu s názvem Tajemství divadelního prostoru.

Již v roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května. Současně spolupracoval i s Divadlem satiry a se Studiem Národního divadla. Od roku 1948 působil v Národním divadle v různých funkcích, nejdříve jako jevištní výtvarník, od roku 1951 jako šéf umělecko-technického provozu a od roku 1966 jako scénický výtvarník a šéf výpravy, později jako šéfvýtvarník (od roku 1970) a scénický hlavní výtvarník (1980).

V roce 1958 připravil společně s bratry Radokovými (Alfrédem a Emilem) v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu (viz též promítací systém polyekran). Od roku 1973 byl uměleckým šéfem Laterny magiky (do roku 1992). Po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem.^[1]

Od roku 1958 často hostoval v zahraničí. Jeho první zahraniční scénou byla Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v režii V. Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (Carmen, 1972; Sicilské nešpory, 1974; Prodaná nevěsta, 1978)^[3], v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži (1974 Sicilské nešpory; 1976 Fantastická symfonie, v Německu na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 Bludný Holanďan; 1974 Tristan a Isolda), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: Prsten Nibelungův; Čechov: Tři sestry), v Staatsoper v Mnichově (Mozart: Kouzelná flétna), v Miláně (1988 Goethe: Faust), v Deutsche Oper v Berlíně (Hoffmannovy povídky, 1969; R. Strauss: Ariadna na Naxu, 1970; Z mrtvého domu, 1981; M. Constant: Profesor Neřád, 1985; Salome, 1990) a v Komische Oper v Berlíně (Trubadúr, 1966).

Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu (projekt Polyvize) a pro EXPO 70 v japonské Ósace.

V letech 1975 – 1980 byl technickým poradcem Velkého divadla v Ženevě.

Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. Z toho jen pro Stavovské divadlo navrhl přibližně šedesát pět prací.^[4]

Například jen scénu pro Dona Giovanniho navrhl celkem devětkrát – Ostrava 1949; ND Praha 1950, 1956, 1962, 1969, 1984; Theater am Goetheplatz v Brémách 1966; Staatsoper ve Stuttgartu 1971; Teatro Giuseppe Verdi v Trieste 1990.

Spolupracoval s řadou významných českých divadelních režisérů, mj. s Alfrédem Radokem, Václavem Kašlíkem, Jindřichem Honzlem, Otomarem Krejčou, Miroslavem Macháčkem, Františkem Salzerem, Karlem Jernekem a Evaldem Schormem.

Ze zahraničních režisérů a divadelních osobností se jednalo např. o sira Petera Ustinova, Leonarda Bernsteina, Friedricha Dürrenmatta, Armanda Delcampa, Johna Drextera, Laurence Oliviera aj.

Svým originálním přístupem výrazně ovlivnil scénografii jako jednu ze součástí dramatického díla. Při tvorbě scénografie pro konkrétní inscenaci mu vždy šlo o rovnováhu všech tvůrčích složek a celkové vyznění díla. Příkladem jsou jeho scénická provedení operních představení v Londýně, Hamburku, New Yorku nebo Praze. Vytvářel na scéně atmosféru, ve které různé objekty v kombinaci se scénickými prvky byly povýšeny do zcela nové kvality. Důležité pro něho bylo formování inscenačního prostoru nejen na jevišti, ale současně i v hledišti.

Využíval moderní technologické postupy, stál u vzniku světelného designu a multimediálních projektů. V inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v Mnichově použil jako první scénograf na světě laser.^[5] V průběhu své profesní dráhy Svoboda představil mnoho technologických inovací v oblasti světla, speciálních materiálů a jevištní kinetiky. Neustále také promýšlel a zdokonaloval propojení audiovizuálních technologií a divadla.^[1]

V roce 2020 uvedla Státní opera v Praze slavnou inscenaci Pucciniho Toscy režiséra Karla Jerneka, která měla premiéru ve stejném divadle pod taktovkou Jindřicha Bubeníčka dne 4. května 1947. Scénografii připravil Josef Svoboda a kostýmy Jan Kropáček. Jako základní spojovací element použil J. Svoboda prvky barokní architektury kombinovaných s plastickými modely původních stavebních prvků, vše využívalo optických iluzí, převrácené ptačí perspektivy a podobných efektů. Trojrozměrné objekty přecházely přibližně v polovině scény do malovaných.^[6]

• 1946 Josef Čapek, Karel Čapek: Ze života hmyzu, Národní divadlo, režie Jindřich Honzl
• 1948 Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor, ND, režie Jindřich Honzl
• 1948 Sergej Prokofjev: Maškaráda, Divadlo 5. května, režie V. Kašlík
• 1951 Karel Kovařovic: Psohlavci, ND, režie V. Kašlík
• 1953 Jan Drda: Hrátky s čertem, ND, režie František Salzer
• 1954 William Shakespeare: Kupec benátský, Tylovo divadlo, režie František Salzer
• 1955 Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry, Tylovo divadlo, režie Zdeněk Štěpánek
• 1956 Vítězslav Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok
• 1957 John Osborne: Komik, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok
• 1957 L. M. Leonov: Zlatý kočár, Tylovo divadlo, režie A. Radok
• 1958 František Hrubín: Srpnová neděle, Stavovské divadlo, režie Otomar Krejča
• 1959 William Shakespeare: Hamlet, ND, režie Jaromír Pleskot
• 1961 Carlo Goldoni: Poprask na laguně, Tylovo divadlo, režie Miroslav Macháček
• 1963 W. Shakespeare: Romeo a Julie, ND, režie Otomar Krejča
• 1963 Sofoklés: Oidipús vladař, Smetanovo divadlo, režie Miroslav Macháček
• 1963 Friedrich Dürrenmatt: Fyzikové, Komorní divadlo, režie Ladislav Vymětal
• 1964 Josef Topol: Konec masopustu, Stavovské divadlo, režie Otomar Krejča
• 1968 J. Hanuš: Othello, ND, režie J. Němeček
• 1971 William Shakespeare: Jindřich V., Národní divadlo, režie M. Macháček
• 1974 E. Rostand: Cyrano z Bergeracu, Tylovo divadlo, režie M. Macháček
• 1978 Giuseppe Verdi: Macbeth, Smetanovo divadlo, režie V. Kašlík
• 1979 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, Stavovské divadlo, režie Miroslav Macháček
• 1982 B. Smetana: Dalibor, Smetanovo divadlo, režie V. Kašlík
• 1983 B. Smetana: Libuše, ND, režie Karel Jernek
• 1986 Leoš Janáček: Káťa Kabanová, Smetanovo divadlo, režie K. Jernek
• 1989 Ludwig van Beethoven: Fidelio, Smetanovo divadlo, režie Zdeněk Košler
• 1991 Antonín Dvořák: Rusalka, ND, režie N. Windisch-Spoerk
• 1992 George Bernard Shaw: Pygmalion, ND, režie Rudolf Hrušínský
• 1997 Johann Wolfgang Goethe: Faust, Stavovské divadlo, režie Otomar Krejča
• 1998 Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, ND, režie P. Weigl
• 2006 Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, Stavovské divadlo, režie V. Kašlík, J. Nekvasil

• 1954 laureát Státní ceny
• 1958 Grand Prix Expo 58
• 1958 vyznamenání Za zásluhy o výstavbu
• 1963 Řád práce
• 1964 zasloužilý člen ND
• 1966 titul zasloužilý umělec
• 1968 titul národní umělec
• 1969 čestný doktorát Royal College of Art, Londýn
• 1976 International Theatre Award, New York, USA
• 1977 čestný doktorát Denison University Columbia, USA
• 1977 titul „Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres“, od Ministra kultury Francie
• 1984 čestný doktorát Western Michigan University, USA
• 1986 cena U. S. Institute for Theatre Technology, USA
• 1989 titul The Royal Industry Designer, Londýn
• 1993 Řád čestné legie Francouzské republiky
• 1995 Golden Pen Award, U. S. Institute for Theatre Technology, USA^[7]
• 1997 Cena Alfréda Radoka v kategorii scénografie roku (za scénu ke hře Faust od J. W. Goetha v ND)
• 2001 čestný doktorát na Université Catholique de Louvain-la-Neuve

V roce 2013 započala péčí o.p.s. Josef Svoboda – scénograf digitalizace rozsáhlého scénografova archivu, jejíž cílem je postupně zpřístupnit Svobodovo dílo studijním účelům nejen odborné, ale i širší veřejnosti.^[1]

O Josefu Svobodovi byl v roce 2011 natočen jeho vnukem, režisérem Jakubem Hejnou dokumentární film Divadlo Svoboda.^[8][9] Otevřeně jsou v něm popisovány i jeho problematické postoje v období komunistického režimu včetně spolupráce s StB.

• Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 13, 14, 16, 17, 178–180, 191–5, 198, 205, 207, 213–4, 216–7, 219, 220
• Jarka Burian: The Scenography of Josef Svoboda, Wesleyan University Press, Middletown, 1974, ISBN 0-8195-6032-4
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha,  2007, str. 66, 81, 91–3, 100, 104, 119, 120–22, 154, 158, 163, 172, 189, 207, 213, 231, 250, 263–4, 273–4, 292, 318–9, 329, 345, 408, 420, 427, 450, 452–4, 456–8, ISBN 978-80-200-1502-0
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 1, 11, 27, 40, 122, 126, 138, 143, 156, 157, 176, 234–236, 325–327, 332–334, 336, 356, 372, 373, 511.
• Jiří Janoušek: Tváře bez svatozáře, Práce, Praha, 1987, str. 171–185, 237–8
• Kabinet pro studium českého divadla: Pražský divadelní almanach – 230 let Stavovského divadla, Institut umění – Divadelní ústav, Praha, 2013, str. 167, 172, 174, 177–181, 184, 190–192, ISBN 978-80-7008-293-5
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 112, 210, 247, 263, 289, 374–5, 403, 473–5, 524
• Miroslav Kouřil: O malém jevišti, Orbis, Praha, 1953, str. 301, 303–8, 317, 347, 352, 354
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 91, 180–3, 189, 190
• Josef Svoboda (lit. spol. Milena Honzíková): Tajemství divadelního prostoru. Odeon, Praha, 1992. 303 s. ISBN 80-207-0170-2
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 227. 
• Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 110, 198, ISBN 80-7243-121-8
• Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 169
• Historie Laterny magiky – Josef Svoboda
• ND připomíná mistra „kouzelné skříňky“ J. Svobodu^{[nedostupný zdroj]} – ČT24, 10. 5. 2010
• (anglicky) Josef Svoboda – The Scenographer
• Milan Valden: Před sto lety se narodil Josef Svoboda, scénograf světového významu. Opera Plus. 10.05.2020 Dostupné online.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Svoboda (scénograf)
• Josef Svoboda v České divadelní encyklopedii
• Josef Svoboda v archivu Opery Plus
• Josef Svoboda v databázi Archivu Národního divadla
• Josef Svoboda (scénograf) v archivu Národního divadla Brno
• Josef Svoboda v Česko-Slovenské filmové databázi
• Josef Svoboda ve Filmové databázi
• Josef Svoboda na Kinoboxu
• Josef Svoboda v Internet Movie Database (anglicky)
• Český a slovenský svět
• Dokumentární celovečerní film o Josefu Svobodovi (2011)
• Josef Svoboda na stránkách Národního divadla
• Josef Svoboda na stránkách České televize
• EXPO 2005
• J.S. – scénograf, o.p.s. http://www.svoboda-scenograf.cz
• 360° virtuální prohlídka ateliéru, dílny a knihovny Josefa Svobody, fotografie: Petr Šálek