Claudia Cardinalová
Claudia Cardinalová, nepřechýleně Claudia Cardinale (někdy označována CC, * 15. dubna 1938 Tunis) je italská divadelní a filmová herečka, která se stala hereckou legendou a sexuálním symbolem[1] 60. a 70. let dvacátého století. Často jí byly svěřovány filmové role žen s italským temperamentem. Během své kariéry spolupracovala s řadou známých režisérů a získala řadu filmových ocenění.
| Claudia Cardinalová | |
|---|---|
 Claudia Cardinalová během natáčení Růžového pantera, 1963 | |
| Rodné jméno | Claude Joséphine Rose Cardinale |
| Narození | 15. dubna 1938 (86 let) Tunis  Francouzský protektorát v Tunisku |
| Alma mater | Experimental Centre of Cinematography |
| Aktivní roky | 1958–dodnes |
| Choť | Franco Cristaldi Pasquale Squitieri |
| Partner(ka) | Pasquale Squitieri (Desetiletí od 1970 – 2017) Marcello Mastroianni |
| Oficiální web | official-claudiacardinale |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život a kariéra
editovatDětství a mládí
editovatNarodila se v roce 15. dubna 1938 jako Claude Joséphine Rose Cardinale rodičům sicilského původu, kteří po tři generace žili v Tunisku.[2] I když její předci pocházeli ze Sicílie, v jejich rodině v Tunisku se mluvilo pouze francouzsky, neboť to byla jedna z úředních řečí země, a jí samé se dostalo francouzské, nikoliv italské výchovy.[2] Jako dítě zažila v Tunisku boje na africké frontě druhé světové války, což pro ni znamenalo ukrývání se ve sklepeních společně s rodiči a mladšími sourozenci (sestra a dva bratři) a časté stěhování.
Již jako dítě nebyla k přehlédnutí, a to díky svému fotogenickému vzhledu. Jako mladá dívka vypadala mladší, než skutečně byla.[2] V roce 1957 ve svých devatenácti letech vyhrála titul nejkrásnější Italky v Tunisku,[3] a to údajně proti své vůli: byla nejkrásnější dívkou v sále a tak ji vytáhli na pódium.[4] Jako odměnu pak dostala zájezd na Benátský filmový festival,[3] kde její exotická krása sklidila velké uznání.[4] Do dvou měsíců získala kontrakt na filmovou roli, přestože předtím nikdy herečkou být nechtěla, filmové role odmítala a chtěla být například učitelkou.[3] K jejím vzorům patřila Brigitte Bardotová, kterou v mládí někdy dokonce napodobovala.[3][4]
Herecká kariéra
editovatJako dítě „vynikala“ poněkud výraznějším hlubokým, až chraplavým, hlasem. K její půvabné tváři a tělu patří tedy ve skutečnosti poměrně drsný hlas, který podle většiny filmových režisérů vůbec neladil s jejím exotickým zevnějškem, a tak ji nechali dabovat[5] – a to dokonce i v italštině. Teprve režisér Federico Fellini ji nechal promluvit vlastním hlasem, a to v roce 1963 ve filmu Osm a půl (Otto e mezzo). Také Luchino Visconti nenechal jako jeden z mála film Hvězdy velkého vozu (Vaghe stelle dell'Orsa) (1965) předabovat.
Jejím filmovým debutem byl snímek Zmýlená neplatí z roku 1958.[6] Objevila se v nejednom americkém filmu, například v Růžovém panterovi a ve filmu Svět cirkus (Il circo e la sua grande avventura) vedle Johna Wayna a Rity Hayworthové. Je považována za jeden ze symbolů italského filmu a zároveň je nejslavnější tuniskou herečkou.
V roce 1962 se objevila po boku Jeana-Paula Belmonda ve filmů Cartouche, z dalších výrazných titulů se jednalo o Tenkrát na Západě (1968) a Hezký, charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku (1971). Hrála také ve snímcích Petrolejářky (Les pétroleuses, režisér Christian-Jaque, 1971), Červený stan, Zavázané oči, Děvče se zavazadlem a dalších. V červenci 1964 byla hostem karlovarského filmového festivalu.[3]
Celosvětovou známost získala především ze dvou filmů režiséra Luchina Viscontiho, ve kterých hrála po boku Alaina Delona. Byly to snímky Rocco a jeho bratři (Rocco e i suoi fratelli) z roku 1960 a Gepard (Il Gattopardo) z roku 1963. Předlohou významného filmu Gepard, jednoho z nejlepších snímků v dějinách filmu, byl stejnojmenný román italského knížete Giuseppe Tomasi di Lampedusa.
Také Marcello Mastroianni byl hereckým partnerem Claudie Cardinalové, a to ve snímku Krásný Antonio, který natočil režisér Mauro Bolognini v roce 1960, a ve známém epizodovém filmu Federica Felliniho Osm a půl.
Dne 21. prosince roku 1968 se v Itálii uskutečnila premiéra westernu Tenkrát na Západě (C'era una volta i West) režiséra Sergia Leoneho, kde hrála roli vdovy po irském přistěhovalci McBainovi. Tento italowestern se stal kultovním filmem, v některých zemích západní Evropy se promítal nepřetržitě šest let a Cardinalovou proslavil ještě více než umělecky významnější dřívější filmy režisérů Viscontiho a Felliniho. Hrála v něm po boku Henry Fondy, Charlese Bronsona nebo Jasona Robardse. Herečka údajně nabídku na tuto roli přijala ihned potom, co si poslechla hudbu k filmu, kterou složil Ennio Morricone na motivy staré německé balady Spiel mir das Lied vom Tod (Zpívej mi píseň o smrti).
Při natáčeních se naučila jezdit na koni a točila i nebezpečnější scény včetně žebříkových pod vrtulníkem. Díky svému africkému původu byla také většinou jediná, která neměla žaludeční potíže při natáčení v takových oblastech jako jsou amazonské pralesy. Natočila přibližně 150 filmů[2][7] a od postav, ve kterých uplatňovala zejména svůj zjev, se později dostala k charakternějším rolím silných žen.[6]
V roce 2000 začala kromě filmu hrát rovněž v divadle, například ve hrách Luigiho Pirandella nebo Tennesseeho Williamse.[3]
Osobní život a další aktivity
editovatJejí život zpočátku ovlivňovaly dodatky ke smlouvě s filmovým producentem Francem Cristaldim,[7] se kterým žila 15 let. Přesně tak dlouho trvala jejich smlouva a ona nesměla po tu dobu přibrat na váze, měnit svévolně způsob oblékání ani líčení a hlavně musela před novináři tajit existenci svého malého syna Patricka, kterého porodila v devatenácti letech. Patricka její rodina vydávala za jejího nejmladšího sourozence a ani dítě nesmělo vědět, kdo je jeho pravá matka.[zdroj?!] Počátkem šedesátých let ale novináři tajemství odhalili a herečka byla nucena přiznat své mateřství.
Má se zato, že byla provdaná za Franca Cristaldiho. Manželství trvalo od roku 1966[8] do rozvodu v roce 1975.[9] Od roku 1975 žije s režisérem Pasqualem Squitierim. Squitieri je otcem jejího druhého dítěte, dcery Claudie, která se jí narodila až po čtyřicítce.[2] V roce 1979 se stala babičkou, když se jí narodila vnučka Lucille, dcera jejího syna Patricka.[2] Dcera Claudia absolvovala francouzskou Sorbonnu.[2]
V roce 1968 se zúčastnila demonstrace za legalizaci rozvodů.[2] Při filmování se stala kuřačkou.[5]
V roce 2012 zasedala v porotě České Miss.[1][3] Bydlí v Paříži,[2] je velvyslankyní UNESCO pro ženy 21. století[2][4] a aktivistkou pro ochranu ženských práv v rodném Tunisku.[4]
Filmografie (výběr)
editovat- 1958 – Zmýlená neplatí (I soliti ignoti), režie Mario Monicelli
- 1958 – Tre straniere a Roma (Tre straniere a Roma), režie Claudio Gora
- 1958 – Goha (Goha), režie Jean Bourgoin
- 1959 – Vento del sud (Vento del sud), režie Enzo Provenzale
- 1959 – La prima notte (La prima notte), režie Alberto Cavalcanti
- 1959 – Slepá ulička (Il magistrato), režie Luigi Zampa
- 1959 – Un maledetto imbroglio (Un maledetto imbroglio), režie Pietro Germi
- 1960 – Znovu v nesnázích (Audace colpo dei soliti ignoti), režie Nanni Loy
- 1960 – Rocco a jeho bratři (Rocco e i suoi fratelli), režie Luchino Visconti
- 1960 – Napoleon (Austerlitz), režie Abel Gance
- 1960 – Krásný Antonio (Il bell'Antonio), režie Mauro Bolognini
- 1960 – Já, delfín (I delfini), režie Francesco Maselli
- 1961 – Statek (La viaccia), režie Mauro Bolognini
- 1961 – Děvče se zavazadlem (La ragazza con la valigia), režie Valerio Zurlini
- 1962 – Stárnutí (Senilità), režie Mauro Bolognini
- 1962 – Cartouche (Cartouche), režie Philippe de Broca
- 1963 – 8½ (8½), režie Federico Fellini
- 1963 – Růžový panter (The Pink Panther), režie Blake Edwards
- 1963 – Gepard (Il Gattopardo), režie Luchino Visconti
- 1963 – Bubovo děvče (La ragazza di Bube), režie Luigi Comencini
- 1964 – Gli indifferenti (Gli indifferenti), režie Francesco Maselli
- 1964 – Cirkusový svět (Circus World), režie Henry Hathaway
- 1964 – Báječný paroháč (Il magnifico cornuto), režie Antonio Pietrangeli
- 1965 – Naslepo (Blindfold), režie Philip Dunne
- 1965 – Hvězdy Velkého vozu (Vaghe stelle dell'Orsa), režie Luchino Visconti
- 1966 – Ztracená jednotka (Lost Command), režie Mark Robson
- 1966 – Profesionálové (The Professionals), režie Richard Brooks
- 1967 – Nedělejte zmatek (Don't Make Waves), režie Alexander Mackendrick
- 1967 – Una rosa per tutti (Una rosa per tutti), režie Franco Rossi
- 1968 – Tenkrát na Západě (C'era una volta il West), režie Sergio Leone
- 1968 – K čertu s hrdiny (The Hell with Heroes), režie Joseph Sargent
- 1968 – Den sovy (Il giorno della civetta), režie Damiano Damiani
- 1969 – Ruba al prossimo tuo (Ruba al prossimo tuo), režie Francesco Maselli
- 1969 – Červený stan (Krasnaja palatka), režie Michail Kalatozov
- 1969 – Certo, certissimo, anzi... probabile (Certo, certissimo, anzi... probabile), režie Marcello Fondato
- 1970 – Gerardova dobrodružství (The Adventures of Gerard), režie Jerzy Skolimowski
- 1971 – Popsy Pop (Fuori il malloppo), režie Jean Herman
- 1971 – Petrolejářky (Les Pétroleuses), režie Christian-Jaque
- 1971 – Hezký, charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku (Bello, onesto, emigrato Australia sposerebbe compaesana illibata), režie Luigi Zampa
- 1971 – Audience (L'udienza), režie Marco Ferreri
- 1972 – Smůla (La Scoumoune), režie José Giovanni
- 1974 – Rodinný portrét (Gruppo di famiglia in un interno), režie Luchino Visconti
- 1974 – I guappi (I guappi), režie Pasquale Squitieri
- 1975 – Qui comincia l'avventura (Qui comincia l'avventura), režie Carlo Di Palma
- 1975 – Po půlnoci to roztočíme (A mezzanotte va la ronda del piacere), režie Marcello Fondato
- 1975 – Libera, amore mio... (Libera, amore mio...), režie Mauro Bolognini
- 1976 – Společný pocit studu (Il comune senso del pudore), režie Alberto Sordi
- 1977 – Železný šéf (Il prefetto di ferro), režie Pasquale Squitieri
- 1977 – Sbohem a amen (Goodbye & Amen), režie Damiano Damiani
- 1977 – Ježíš Nazaretský (Gesù di Nazareth), režie Franco Zeffirelli
- 1978 – La Part du feu (Fire's Share), režie Etienne Périer
- 1978 – Dívka v modrém sametu (La Petite fille en velours bleu), režie Alan Bridges
- 1978 – Corleone (Corleone), režie Pasquale Squitieri
- 1978 – L'arma (L'arma), režie Pasquale Squitieri
- 1979 – Útěk do Atén (Escape to Athena), režie George Pan Cosmatos
- 1981 – Salamendr (The Salamander), režie Peter Zinner
- 1981 – Dvě tváře války (La Pelle), režie Liliana Cavaniová
- 1982 – Fitzcarraldo (Fitzcarraldo), režie Werner Herzog
- 1982 – Dárek (Le Cadeau), režie Michel Lang
- 1983 – Drsný chlapík (Le ruffian), režie José Giovanni
- 1984 – Jindřich IV. (Enrico IV), režie Marco Bellocchio
- 1984 – Claretta (Claretta ), režie Pasquale Squitieri
- 1985 – Příští léto (L'Été prochain), režie Nadine Trintignantová
- 1985 – Žena snů (La Donna delle meraviglie), režie Alberto Bevilacqua
- 1986 – La Storia (La Storia), režie Luigi Comencini
- 1986 – Naso di cane (Naso di cane), režie Pasquale Squitieri
- 2012 – Deauville (Deauville), režie Miguel Cruz Carretero
- 2012 – Diventare italiano con la signora Enrica (Diventare italiano con la signora Enrica), režie Ali Ilhan
- 2012 – Effie (Effie), režie Richard Laxton
- 2012 – Piccolina bella (Piccolina bella), režie Anna Scaglione
- 2012 – Umělec a modelka (El artista y la modelo), režie Fernando Trueba
- 2013 – La montagna silenziosa (La montagna silenziosa), režie Ernst Gossner
- 2013 – Joy de V. (Joy de V.), režie Nadia Szold
- 2013 – Ultima fermata (Ultima fermata), režie Giambattista Assanti
- 2013 – Più buio di mezzanotte non può fare (Più buio di mezzanotte non può fare), režie Sebastiano Riso
- 2013 – The third person (The third person), režie Paul Haggis
Ocenění
editovat- Filmová ocenění
- 1984 – cena za nejlepší herečku za film Claretta na Benátském filmovém festivalu
- 1993 – Zlatý lev za přínos světové kinematografii na Benátském filmovém festivalu
- 2002 – Čestný Zlatý medvěd za celoživotní dílo na Berlínském filmovém festivalu
- 2006 – cena Kristián za přínos světové kinematografii na festivalu Febiofest[3]
- 2011 – Zlatý leopard za celoživotní dílo na Filmovém festivalu v Locarnu
- Státní vyznamenání
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b TUŠKOVÁ, Eva. Sexsymbol 70. let Claudia Cardinale v Praze. Vybere Českou Miss [online]. Blesk, 2012-03-07 [cit. 2013-11-09]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j LANDOVSKÁ, Helena. Claudia Cardinalová se s věkem netají. Novinky.cz [online]. Borgis, 2004-05-13 [cit. 2013-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-09.
- ↑ a b c d e f g h V porotě České Miss bude i slavná Claudia Cardinalová. Novinky.cz [online]. Borgis, 2012-03-31 [cit. 2013-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-09.
- ↑ a b c d e HERRMANNOVÁ, Nela. Lifting není třeba, stačí úsměv, říká Claudia Cardinalová [online]. iDNES.cz, 2012-03-29 [cit. 2013-11-09]. Dostupné online.
- ↑ a b SPÁČILOVÁ, Tereza. Claudia Cardinalová exkluzívně pro Reflex: Nahých hereček je mi líto [online]. Reflex, 2012-04-16 [cit. 2013-11-09]. Dostupné online.
- ↑ a b Claudia Cardinalová: filmová sexbomba slaví 75 [online]. Týden, 2013-04-14 [cit. 2013-11-09]. Dostupné online.
- ↑ a b Claudia Cardinalová slaví narozeniny [online]. Česká televize, 2008-04-15 [cit. 2013-11-09]. Dostupné online.
- ↑ Parade Magazine. 25. 6. 1967
- ↑ lovegoddess.info – love goddess Resources and Information
Literatura
editovat- CARDINALOVÁ, Claudia; MORIOVÁ, Anna Maria. Já, Claudia, ty, Claudie. Praha: Albatros, 2006. 215 s. ISBN 80-00-01551-X.
Externí odkazy
editovatObrázky, zvuky či videa k tématu Claudia Cardinalová na Wikimedia Commons
Osoba Claudia Cardinalová ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Claudia Cardinalová
- Claudia Cardinalová v Česko-Slovenské filmové databázi
- Claudia Cardinalová ve Filmové databázi
- Claudia Cardinalová na Kinoboxu
- Claudia Cardinalová v Internet Movie Database (anglicky)
- Claudia Cardinalová v databázi AlloCiné (francouzsky)
- Claudia Cardinalová v rozhovoru pro Reflex, duben 2012