Řeholní slib

Kanonické právo katolické církve
Ius vigens (současné právo)
Kodex kanonického práva z roku 1983 (Omnium in mentem, Magnum principium) Kodex kánonů východních církví Další dokumenty a zdroje: Ad tuendam fidem, Ex corde Ecclesiae, Indulgentiarum Doctrina, Praedicate evangelium, Veritatis gaudium, obyčej, Reformy manželského procesu papeže Františka, Církevní přikázání II. vatikánský koncil: Christus Dominus, Lumen gentium, Optatam totius, Orientalium ecclesiarum, Presbyterorum ordinis, Sacrosanctum concilium
Právní dějiny katolické církve
Jus antiquum (r. 33–1140): Starověké předpisy (Didaché, Constitutiones Apostolorum, Canones apostolorum); Sbírky starověkých kánonů (Dionysianae, quadripartita, Quesnelliana, Wigorniensis); Decretum Gelasianum, Symmachiánské padělky, Pseudoisidorské dekretálie (Konstantinova donace), Gregoriánská reforma (Boj o investituru, Dictatus papae, Libertas Ecclesiae, Plenitudo potestatis) Jus novum (r. 1140–1563): Corpus iuris canonici – Gratiánův dekret (Dekretista, capitulum Episcopi, Margaritae), Ius commune, Decretales Gregorii IX (Dekretalista), Regulae Iuris, Extravagantes, Liber Septimus Jus novissimum (r. 1563–1918): Tridentský koncil – Benedictus Deus, Tametsi, Apostolicae Sedis moderationi Jus codicis (1918 – současnost): Kodex kanonického práva 1917, Ecclesiae Sanctae, Kodex kanonického práva 1983 Další: Contractum trinius, Papežský soudce-delegát, Opční právo
Východní katolické kanonické právo

V řeholi svatého Benedikta od 6. století mniši a mnišky skládali tzv. benediktinské sliby, jejichž obsahem byla poslušnost, stálost (život v jednom konkrétním řeholním společenství), odmítnutí osobního majetku a život v celibátu.

Během 12. a 13. století žebravé řády jako dominikáni či františkáni, jejichž poslání vyžadovalo větší pohyblivost a flexibilitu, upustily od slibu setrvání v jednom klášteře a držely se slibů čistoty, chudoby a poslušnosti, stejně jako členové mnoha dalších řádů či kongregací založených ve stejné době. Sliby těchto tří tzv. evangelních rad jsou v dnešní církvi podmínkou, kterou stanovuje církevní právo.

Církevní řády 16. století a dalších jako jezuité či redemptoristé následovaly tento obecný koncept. Někteří pak k němu ještě přidávali nějaký „čtvrtý slib“, který se vztahoval k jejich specifickému zaměření.

V římskokatolické církvi se slibů, které skládají členové řádů a kongregací, týkají kánony 654–658 kanonického práva. Sliby se obvykle skládají ve dvou stupních. Nejprve se skládají tzv. časné sliby (dočasné sliby^[1]) a poté po několika letech tzv. věčné sliby (doživotní sliby^[1]). V některých řádech mohou být časné sliby obnovovány několikrát, než se přistoupí k závěrečným slibům věčným. Existují však i výjimky – např. jezuité skládají rovnou věčné sliby, misionářky milosrdenství založené sv. Terezií z Kalkaty pak pouze časné, které se však po čase obnovují.

Terminologicky až do roku 1983, kdy byl vydán Kodex kanonického práva (CIC), respektive do roku 1994, kdy byl přeložen a vydán, existuje v češtině určitá terminologická nejasnost mezi pojmy slavné, věčné a trvalé sliby apod. CIC pak začal používat termín doživotní sliby. Stejně je tomu i v případě výrazu časné sliby aj., kdy CIC používá výraz dočasné sliby.^[1] Nicméně v různé řádové legislativě (tzv. vlastním právu) se stále ještě objevuje starší tradiční terminologie.

V katolické církvi pak existují ještě další formy slibů pro jednotlivé muže a ženy. Skládají sice sliby poslušnosti, chudoby a čistoty, nežijí však v žádném řeholním společenství, ale ve světském prostředí.

Existuje taktéž jedno společenství zasvěceného života – část Společnosti svatého Pavla – jehož členové mohou být ženatí či ovdovělí. Jejich úkolem má být život v manželské čistotě, chudobě a poslušnosti odpovídající jejich konkrétní situaci ve světě. Jsou řádnými členy tzv. Paulínské rodiny – seskupení 10 řádů, světských institucí a spolupracovníků, založených blahoslaveným Jakubem Alberionem.

Ačkoliv skládání slibů nebylo součástí nejranějších klášterních společenství (nejranější zaznamenaný symbol toho, že je člověk řeholníkem, bylo nošení klášterního hábitu), sliby se později staly normální částí tonzury křesťanského Východu. Předtím člověk, který se chtěl stát řeholníkem, jednoduše našel duchovního otce a žil pod jeho vedením. Doba, kdy si oblékl řeholní hábit, byla poté chápána jako životní rozhodnutí odevzdat se Bohu a zůstat pevný ve svém přesvědčení do konce života.

V pravoslavné církvi skládají mniši sliby čistoty, chudoby, poslušnosti a stálosti. Než se přistoupí ke slibům, žijí kandidáti jako novici. V pravoslavné církvi má mnišství tři stupně. Do nějakého řeholního stavu pak může druhého uvádět ten, který již v příslušném či vyšším stupni je. V pravoslavné církvi musí být mnichem taktéž každý biskup.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Religious vows na anglické Wikipedii.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu řeholní sliby na Wikimedia Commons