Manfréd (Byron)

Manfréd
První vydání z roku 1817
Autor	George Gordon Byron
Původní název	Manfred
Překladatel	Josef Václav Frič
Jazyk	angličtina
Žánr	dramatická báseň
Datum vydání	1817
Česky vydáno	1890
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manfréd (1817, Manfred) je dramatická báseň o třech jednáních anglického romantického básníka lorda Georga Gordona Byrona.^[1] Jedná se o tzv. knižní drama (anglicky closet drama),^[2] tj. o divadelní hru, která není určena pro uvedení na jevišti a necílí tedy na diváky ale na čtenáře.^[3]

Byron napsal Manfréda poté, co se rozpadlo jeho manželství s Annabellou Milbankovou kvůli obvinění z incestu s nevlastní sestrou Augustou Leighovou. Básník byl napadán tiskem a ostrakizován londýnskou společností tak, že roku 1816 odjel z Anglie do Švýcarska a nikdy se již do vlasti nevrátil.^[4]

Protože byl Manfréd napsán bezprostředně po tomto skandálu a protože hlavní postava je mučena vlastním pocitem viny za neznámý zločin, považují někteří kritici Manfréda za autobiografické dílo. Předpokládají, že nepojmenovaná, ale zakázaná povaha Manfrédova vztahu k pravděpodobně vlastní sestře Astarté reprezentuje Byronův vztah s nevlastní sestrou Augustou.^[4]

Převážnou část Manfréda napsal Byron roku 1816 za pobytu ve Švýcarsku a v díle se projevují jeho dojmy z alpské přírody. Bylo to několik měsíců po společném čtení německých strašidelných příběhů s básníkem Shelleym a jeho ženou Mary, které bylo pro Mary inspirací pro napsání románu Frankenstein. Na fantastických motivech je založen i Manfred, což také souvisí s popularitou strašidelného gotického románu v Anglii v té době.^[2]

Své dílo Byron dokončil roku 1817 v Itálii v Benátkách, kde přepsal celé třetí dějství, a vydal v tom samém roce v Londýně.^[4]

Manfréd je titánský hrdina, který nepodléhá osudu, naopak mu do posledního dechu vzdoruje, snaží se povznést nad své lidství a odmítá se sklonit před nadpřirozenou autoritou. Proto je často srovnáván s Goethovým Faustem. „O Manfrédu podal vysoce zajímavý posudek Goethe, vykládaje, co z živlů Faustovských Byron převzal, ale i jak celek změniti dovedl a takřka přetvářiti vlivem své zvláštní mohutné osobnosti. Podotýkáme k tomu, že Byron znal Fausta pouze podle některých zlomků, které mu Shelley tlumočil.“^[5] Proto je vliv Goethova Fausta na Byrona při tvorbě Manfréda diskutabilní.^[6]

Na počátku básně je jako epigraf uveden citát ze Shakeseparova Hamleta: „Věz Horacio, na světě je věcí víc, než se filozofům ve snu zdá“.^[7]

Manfréd, šlechtic žijící na osamělém hradě v Bernských Alpách, je sužován tajemnou vinou za smrt milované ženy, pravděpodobně vlastní sestry Astarté. Využije svých nadpřirozených znalostí a o půlnoci v gotické galerii hradu vyvolá sedm duchů země i nebes a žádá po nich zapomnění. Duchové, kteří ovládají různé složky hmotného světa, Manfrédovo přání splnit nemohou, protože nejsou schopni měnit události minulosti. Místo toho mu nabízejí bohatství, moc a dlouhý život. To Manfréd odmítá a požaduje po nich, aby přestali být neviditelní a zjevili se mu v podobě, kterou sami považují za nejvhodnější. Sedmý duch se mu zjeví jako nádherná žena. Manfréd je tak uchvácen její krásou, že když duch zmizí, padne v bezvědomí k zemi. Následně je slyšet hlas, který na něj sesílá kletbu, aby si na věky nemohl odpočinout a ani zemřít.

Ráno se vydá Manfréd na horu Jungfrau, rozhodnut spáchat sebevraždu. Stojí na vysoké skále a v okamžiku, kdy se chce vrhnout do propasti, zabrání mu v tom prostý lovec kamzíků, který je zde náhodou na svém lovu.

Lovec kamzíků vezme Manfréda do své horské chatrče a rozmlouvá mu jeho sebevražedné úmysly. Nabádá jej, aby statečně nesl svůj osud, a chce jej doprovodit na cestě domů, ale Manfréd to odmítne a odchází. V poledne dojde do hlubokého alpského údolí s vodopádem a svým zaklínáním z něho vyvolá Alpskou vílu. Svěří se jí, jak je neustále sužován výčitkami a jak nikde nemůže najít zapomnění. Víla mu chce pomoci, ale žádá za to jeho poslušnost. To se příčí Manfrédově hrdosti a nechá vílu zmizet.

Vystoupí až na vrchol hory Jungfrau. Se třemi sudičkami a s Nemesis přichází do paláce démona Arimána, aby se zeptal mrtvých na radu. Duchové, kteří Arimána obklopují, jej chtějí rozsápat, ale sudičky jim v tom zabrání. S pomocí Nemesis Manfréd vyvolá přízrak Astarté, který mu po jeho vyznání lásky pouze poví, že má následující den zemřít.

Další den k večeru navštíví Manfréda v jeho hradu opat z kláštera svatého Mořice, který se o něm doslechl různé znepokojivé zvěsti a chce jej smířit s bohem. Podle Manfréda je na to již pozdě. O samotě pozoruje západ slunce a loučí se s ním.

V noci sedí Manfréd ve věži svého hradu, jak to po léta dělal každou noc. Služebnictvo si mezitím vypráví o jeho otci a o noci, kdy byla Astarté s Manfrédem ve věži a za neznámých okolností zahynula. Objeví se mezi nimi opat a žádá o přístup k Manfrédovi, protože jeho víra mu velí opět se pokusit Manfréda zachránit.

Manfréd opata varuje, aby odešel, protože mu hrozí nebezpečí. Objeví se zlí duchové a snaží se Manfréda zmocnit. Manfréd jim však i ve smrti vzdoruje, protože svoji moc nezískal tím, že by s nimi podepsal nějakou smlouvu. Duchové zmizí. Manfréd podá ruku opatovi a se slovy „Starče, umírat není tak těžké“.^[8] zemře. Báseň končí opatovými slovy: „Zesnul, jeho duše už odletěla v říši nezemskou. Kam? To se bojím pomyslet. Je pryč“.^[8]

• Robert Schumann: Manfred, dramatická báseň s hudbou ve třech částech (1848-1949, prvně uvedeno 1852, Manfred. Dramatisches Gedicht in drei Abtheilungen). Dílo je založeno na scénické hudbě, kterou začal německý skladatel Robert Schumann skládat roku 1848. Vzniklo tak partitura s předehrou a s patnácti čísly rozdělenými do tří částí, s osmi melodramaty, čtyřmi sbory, dvěma vokálními skladbami a instrumentální mezihrou.^[9]
• Friedrich Nietzsche: Manfredovy meditace (1872, Manfred-Meditation), klavírní partitura německého filozofa a skladatele.^[10]
• Petr Iljič Čajkovskij: Manfred (1885, Манфред), symfonie ruského skladatele o čtyřech částech.^[11]
• Xavier Montsalvatge: Manfred (1945), balet španělského (katalánského) skladatele.^[12]

Dílo inspirovalo k vlastní tvorbě nebo k ilustraci řadu malířů, například Čecha Emanuela Krescence Lišku, Němce Johanna Petera Kraffta, Američana Thomase Cola nebo Angličany, Johna Martina a Forda Madoxe Browna.

• Manfred - versione per concerto in forma d'oratorio (1983), italský hudební film, režie Carmelo Bene, hudba Robert Schumann.^[13]
• Cain (2014, Kain), italský film založený na Byronových básních Kain a Manfréd, režie Marco Filiberti.^[14]

Ačkoliv nebyl Manfréd Byronem určen pro divadlo, byl přesto několikrát uveden na jevišti. Poprvé to bylo 29. října roku 1834 v Covent Garden s hudbou Henryho Rowleyho Bishopa a s Henrym Gaskellem Denvilem v hlavní roli.^[15]

Další inscenace:

• 1852: Dvorní divadlo (Hoftheater) ve Výmaru, hudba Robert Schumann, v titulní roli Ernst von Possart.^[16]
• 1963: Drury Lane, Londýn, hudba Robert Schumann, v titulní roli Samuel Phelps.^[15]
• 1867: Manchester a Liverpool, hudba Henry Rowley Bishops, v titulní roli Charles Alexander Calvert.^[16]
• 1973: Princess's Theatre, Londýn, v titulní roli Charles Dillonn.^[16]
• 1918: Drury Lane, v titulní roli Courtenay Thorp.^[16]
• 1966: Rome Opera House, hudba Robert Schumann, v titulní roli Enrico Maria Salerno.^[16]
• 1970: Triple Action Theatre, v titulní roli Raymond Omodei.^[16]
• 1978: La Scala, Milán, hudba Robert Schumann, adaptace, režie a titulní role Carmelo Bene.
• 2021: Dukebay Theatre, Tacoma, báseň upravena pro sólové vystoupení dramatika Niclase Olsona, hudba Petr Iljič Čajkovskij.^[17] Z tohoto představení vznikl toho samého roku americký videofilm Lord Byron's Manfred, režie Niclas Olson.^[18]

• 1988: BBC Radio 3, hudba Robert Schumann, v titulní roli Ronald Pickup.^[16]
• 2017: BBC Radio 3, režie Pauline Harris, hudba Olly Fox, v titulní roli Joseph Millson, uvedeno k dvoustému výročí dokončení básně.^[19]

• Manfred: dramatická báseň lorda Byrona. Praha: Antonín Reinwart 1882, přeložil Josef Václav Frič.
• Manfred: báseň dramatická, Praha: Jan Otto 1901, přeložil Jaroslav Vrchlický.
• Manfréd: dramatická báseň, Praha: Supraphon 1989, přeložil Martin Procházka.

• Dílo Manfred ve Wikizdrojích (anglicky)
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Manfréd na Wikimedia Commons
• Manfred: báseň dramatická. Městská knihovna v Praze 2017. překlad Jaroslav Vrchlický.Dostupné online
• Manfréd v Databázi knih