Luděk Munzar

Luděk Munzar
Luděk Munzar
Rodné jméno	Luděk Munzar
Narození	20. března 1933 Nová Včelnice Československo Československo
Úmrtí	26. ledna 2019 (ve věku 85 let) Praha Česko Česko
Místo pohřbení	Zbraslavský hřbitov – rozptýlen
Alma mater	AMU v Praze
Aktivní roky	1956–2019
Choť	Naděžda Munzarová (1957–1964) Jana Hlaváčová (1969–2019)
Děti	Johana Munzarová (* 1962) Barbora Munzarová (* 1971)
Příbuzní	Jiří Dvořák (bývalý zeť) Martin Trnavský (zeť) Dana Hlaváčová (švagrová)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luděk Munzar (20. března 1933 Nová Včelnice – 26. ledna 2019 Praha^[1]) byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, které opustil roku 1990 spolu se svou manželkou herečkou Janou Hlaváčovou.

Absolvoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové. V letech 1952 až 1956 studoval herectví na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, v ročníku vedeném Vítězslavem Vejražkou.^[2] Po ukončení studia nastoupil na sezónu 1956–1957 do Městského oblastního divadla v Mladé Boleslavi. Od října 1957 byl angažován jako člen činohry Národního divadla v Praze. Roku 1990 Národní divadlo opustil kvůli neshodě s tehdejším vedením; dle Munzara „Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům.“^[3]

Pracoval také v dabingu a v televizi. Svůj hlas propůjčil zejména americkému herci Paulovi Newmanovi. Měl slabost pro rozhlas a účinkoval v řadě rozhlasových pořadů.^[4] Od ledna 2015 připravoval pro Dvojku Českého rozhlasu společně s Františkem Novotným pořad Okouzlení slovem.^[5]

Dne 12. června 1957 se oženil se svojí první manželkou, loutkoherečkou Naděždou Munzarovou, se kterou měl dceru Johanu (* 1962). Po rozvodu v roce 1964 se roku 1969 oženil s Janou Hlaváčovou, se kterou měl druhou dceru Barboru Munzarovou, která je také herečkou. Vyženil také dceru Terezu (* 1963), kterou měla Jana Hlaváčová z prvního manželství s Jiřím Michným. Jeho první manželka Naděžda Munzarová se v roce 1967 vdala za Ivana Krause, bratra Jana Krause, a roku 1968 spolu s dcerou Johanou emigrovali.

Spolu s Janou Hlaváčovou byli jedni z mála českých umělců, kteří nepodepsali tzv. Antichartu odsuzující prohlášení Charty 77; Munzar o tom v roce 2013 řekl: „Komunisti udělali Antichartu a já ji nepodepsal, ale nikde jsem o tom nemluvil. To je celé.“^[6] Stejnou informaci uvádí i Petr Pithart.^[7] Deník Rudé právo nicméně jména Luďka Munzara i Jany Hlaváčové jako signatářů provolání uvedl dne 3. února 1977.^[8]

Mezi soukromé zájmy Luďka Munzara patřilo letectví a automobilové závody. V roce 1989 získal s Tatraplanem Sport 602 titul mistra Evropy v závodech automobilových veteránů.^[9]

Zemřel po dlouhé, těžké nemoci ve spánku dne 26. ledna 2019 v Praze-Modřanech ve věku 85 let.^[10][11]

V roce 2024 byl oceněn medailí Za zásluhy I. stupně in memoriam, za zásluhy o stát v oblasti umění.

Poslední rozloučení se uskutečnilo prvého února 2019 v budově Národního divadla.^[1] Hrob Luděk Munzar nemá; dne 11. května 2019 byl jeho popel pouze rozsypán na rozptylové loučce zbraslavského hřbitova.^[12]

• 1968: Vyznamenání Za vynikající práci
• 1977: Zasloužilý člen ND
• 1982: Titul zasloužilý umělec
• 1996: Cena Františka Filipovského za mužský herecký výkon v dabingu filmů Jean od Floretty a Manon od pramene
• 2000: Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu
• 2011: Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra
• 2024: Medaile Za zásluhy I. stupně in memoriam, za zásluhy o stát v oblasti umění

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

• 1964 William Shakespeare: Richard III., rozhlasová adaptace, překlad: Zdeněk Urbánek, rozhlasová úprava a režie: Josef Červinka, dramaturgie: Jaromír Ptáček, hudba: Marek Kopele. Hrají: král Richard III. (Jiří Adamíra), král Edvard IV. (Miloš Nedbal), vévoda z Clarence (Otakar Brousek), královna Alžběta (Vlasta Chramostová), lady Anna (Jaroslava Adamová), vévodkyně z Yorku (Leopolda Dostalová), vévoda z Richmondu (Luděk Munzar), vévoda z Buckinghamu (Čestmír Řanda), lord Stanley (Josef Větrovec), lord Hastings (Jaromír Spal), hrabě Rivers (Oldřich Janovský), Catesby (Bohumil Křížek), Radcliff (Bohumil Švarc), Brakenburry (Jiří Suk), londýnský starosta (Ladislav Kulhánek), měšťan a písař (Josef Patočka), vypravěč (Josef Červinka) a další. Překlad: Zdeněk Urbánek.^[14]
• 1981 Arthur Hailey a John Castle: Let do nebezpečí. 5dílná minisérie z cyklu 3x 60 (první ve stereu). Režie Jiří Horčička, obsazení: Eduard Cupák, Jiří Adamíra, Alena Vránová, Václav Postránecký, Luděk Munzar, Josef Vinklář a další. Ruchy a hudba: Radislav Nikodém, zvuk Jitka Borkovcová.^[15]
• 1991 – George Orwell: 1984. Devítidílný rozhlasový seriál, režie: Karel Weinlich, hráli: průvodce (Luděk Munzar), Winston Smith (Jiří Ornest), O'Brien (Boris Rösner), Charrington (Jaroslav Konečný), Julie (Veronika Freimanová), Goldstein (Josef Červinka), Velký bratr (Rudolf Hrušínský), Parsonsová (Dana Syslová), výhrůžný hlas (Ladislav Brotánek), domovnice (Ludmila Roubíková), kluk (Petr Hotmar), holka (Eliška Pohorská), spíkr I. (Bohumil Švarc), spíkr II. (Dagmar Dvořáčková), pozorovatelka (Ilona Jirotková), žena (Zuzana Davidová) a hlas (Vladimír Fišer).^[16]
• 1996 – Zdeňka Psůtková: Noc v Čechách. Epizoda ze života spisovatelky madame de Staël, dramaturgie Jarmila Konrádová, režie Markéta Jahodová, hráli: Jana Hlaváčová, Luděk Munzar, Ivan Trojan, Pavel Pípal, Jan Teplý a Rudolf Kvíz. Český rozhlas 1996.^[17]

• 1998 Když jsem to slíbil!
• 2005 S vůní vánku po heřmánku

• 2018 …když jsem to slíbil!^[18]

• František Černý. Kapitoly z dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 410 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0782-2. S. 57. 
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci. Praha: Mladá fronta, 1978. 319 s. Dostupné online. S. 290.
• František Černý: Pozdravy za divadelní rampu. Praha: Divadelní ústav, 1971. 216 s. S. 13, 103, 141, 143, 202.
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 526 s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1502-0. S. 447.
• Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 326, 520.
• Vlasta Fabianová: Jsem to já?. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1993. (Klub čtenářů; sv. 670). Dostupné online. ISBN 80-207-0419-1. S. 276, 292, 298, 370, 389.
• Miloš Fikejz. Český film: herci a herečky. II. díl: L–Ř. 2. vyd. Praha: Libri, 2010. 654 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 237–241.
• Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994. 468 s. Dostupné online. ISBN 80-204-0493-7. S. 133, 169, 170, 180, 390, 427–8, 446.
• Jiří Janoušek. Tváře bez svatozáře: rozhovory s umělci. 1. vyd. Praha: Práce, 1987. 238 s. (Kamarád). Dostupné online. S. 221–230, 234. 
• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A-M. 1. vyd. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. Dostupné online. ISBN 80-901103-0-4. S. 632–633. 
• Michael Třeštík ed. Kdo je kdo = Who is who: osobnosti české současnosti: 5000 životopisů. 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. Dostupné online. ISBN 80-902586-9-7. S. 438. 
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 623 s. Dostupné online. S. 321–2.
• Hana Konečná a kol: Čtení o Národním divadle: útržky dějin a osudů. 1. vyd. Praha: Odeon, 1983. 412 s. (Klub čtenářů; Sv. 513).Dostupné online. S. 303, 330, 335, 385, 400, 401.
• ADAM, Jan et al. Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 477. 
• Miloš Smetana: Jan Tříska a jeho dvě kariéry.. 3., rozš. a upr. vyd. Praha: nakl. XYZ, 2004. 188 s. Dostupné online. ISBN 80-903399-5-6. S. 27.
• Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená: z veselých vzpomínek zasloužilé umělkyně Ljuby Hermanové. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1986. 143 s. (Humor do kapsy; Sv. 26). Dostupné online. S. 95.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: II. díl: K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. Dostupné online. ISBN 80-7185-246-5. S. 416. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Luděk Munzar na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Luděk Munzar
• Luděk Munzar v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Luděk Munzar v databázi Archivu Národního divadla
• Luděk Munzar ve Filmovém přehledu
• Luděk Munzar v Česko-Slovenské filmové databázi
• Luděk Munzar ve Filmové databázi
• Luděk Munzar na Kinoboxu
• Luděk Munzar v Internet Movie Database (anglicky)
• Luděk Munzar na Dabingforum.cz
• Jana Hlaváčová a Luděk Munzar – video z cyklu České televize Na plovárně