Řečtina

Řečtina (ελληνική γλώσσα)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Řecko Řecko , Albánie Albánie , Kypr Kypr , Turecko Turecko
Počet mluvčích	12,259 miliónů
Klasifikace	Indoevropské jazyky
Písmo	Alfabeta
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	Řecko, Kypr, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1	el
ISO 639-2	gre (B) ell (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	GRK
Wikipedie
el.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Řečtina (řecky ελληνική (γλώσσα) – ellinikí (glóssa), tj. řecký (jazyk), nebo ελληνικά – elliniká, tj. řečtina) je indoevropský jazyk používaný autochtonním obyvatelstvem především v Řecku, na Kypru a v částech Turecka, a dále v některých emigračních zemích, jako je Austrálie, Spojené státy, Kanada aj. Novořečtina čili současná řečtina se přímo vyvinula ze starořečtiny. Řečtina tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny a vedle aramejštiny a čínštiny je jazykem s nejdelší zachovanou literární tradicí.

Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí dosud nerozluštěného lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris, po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.

Další zachované doklady o podobě řečtiny pocházejí z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka, zejména Homérovy básně, psané v iónském dialektu.

Literární památky ze 6. až 4. století př. n. l. dokládají klasickou řečtinu, jejíž attická forma se i dnes vyučuje jako starořečtina. Ani klasická řečtina totiž neměla jednotnou podobu, nýbrž vyskytovala se v různých dialektech. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:

• Dórové → dórština (sborová lyrika)
• Attičané → attičtina (tragédie, filosofie, politologická próza)
• Iónové → iónština (epika, historiografická próza)
• Aiólové → aiolština

Po pádu athénské demokracie nastává období helénismu (konec 4. století př. n. l. – 3. století n. l.), kdy na základě hlavně attického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, stručně koiné, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa. Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický (důrazový), zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky (diftongy) se proměnily v jednoduché samohlásky (monoftongy). Tato výslovnost se už blíží novořečtině. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (tj. některé gramatické významy se začaly vyjadřovat pomocí zvláštních slov místo změnou tvaru slova, např. u sloves se řada časů vyjadřuje opisy), ve skloňování dochází k redukci pádů atd.

Tato zjednodušená koiné se v důsledku výbojů Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.) rozšířila jako úřední i obecně komunikační jazyk (tzv. lingva franka) po celém východním Středomoří a řeckých osadách v Itálii. V tomto jazyce byl napsán Nový zákon a stal se tak i jazykem křesťanských církví. V Římě se řečtina dlouho užívala jako jazyk vzdělanců, kteří se i v této době snažili udržovat klasickou attičtinu (atticismus).

Po rozdělení a pádu západní Římské říše (476) se řečtina stala jedinou úřední řečí východní říše a pozvolna vytlačila latinu. Po ztrátě latinsky mluvících zemí na Balkáně se z Východní říše stala Byzanc, která od poloviny 7. století prodělala jistou kulturní krizi. Došlo k úpadku měst, gramatického vzdělávání a elit. Když se zde literární tvorba začala koncem 8. století oživovat, byla to už řečtina spíše hovorová a velmi blízká novořečtině.

Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes četné přejímky z jiných jazyků (turečtina, italština, angličtina, francouzština aj.) tvoří většinu slovní zásoby dnešní řečtiny původní řecká slova.

Přídechy se v řečtině dříve psaly před samohláskou na začátku slova. V současné řečtině se nepíší (původní rozdíl mezi samohláskami s přídechem a bez něj už zanikl).

• ostrý – ˙ [h]- ˙Aνα; ˙α; ˙ρ; α˙υ; ε˙υ; ο˙υ
• jemný - ̉ [] - ̉Aθηναι; ̉αλφα; α̉υ; ε̉υ; ο̉υ

Přízvuk bývá vyznačen čárkou nad písmenem reprezentujícím přízvučnou samohlásku. U nápisů pouze velkými písmeny přízvuk vyznačen nebývá. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má být přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. Έ).

Základní pravidla čtení pro novořečtinu:

• αι = [e]
• οι = [i]
• ει = [i]
• υι = [i]

Je-li však nad ι dvojtečka (ϊ), pak se toto písmeno vyslovuje jako [j]: οϊ = [oj], αϊ = [aj] apod.

• ου = [u]
• ευ = [ef] nebo [ev] podle následující hlásky – pokud je neznělá, výslovnost je [ef], pokud je znělá, výslovnost je [ev], např. efcharisto (ευχαριστώ, „děkuji“), ale Evropi (Ευρώπη, „Evropa“)

• β = [v]
• μπ = [b] či [mb], u některých slov [mp]
• ντ = [d] nebo [nd], u některých slov [nt]
• γ = znělé ch (tj. tvoří se stejným způsobem jako ch, zároveň však zní hlas), ve spojení γε a γι však zní jako [j]
• γγ = obvykle [ng], někdy [g]
• γκ = [ng], někdy [g].

Místo otazníku se v řeckém textu užívá středník, českému středníku odpovídá v řečtině povýšená tečka, která se v řečtině téměř neužívá. Apostrof v řečtině naznačuje zkrácení slova o samohlásku v místě, kde se stýká se samohláskou jiného slova. Např. ja afto (για αυτό) → j' afto (γι' αυτό) („pro to“).

Řecky	Transliterace	Česky
ένα	éna	jeden
δύο	dýo	dva
τρία	tría	tři
τέσσερα	téssera	čtyři
πέντε	pénde	pět
έξι	éxi	šest
επτά	eptá	sedm
οκτώ	októ	osm
εννέα	ennéa	devět
δέκα	déka	deset

• Horáček, F. – Chlup, R., Učebnice klasické řečtiny. Praha: Academia 2012, ISBN 978-80-200-2123-6
• MUNDAY, A. R. – C. W. E. PECKETT. Thrasymachos: učebnice starořečtiny. Praha: OIKOYMENH, 1995
• Montanari, Franco, The Brill dictionary of ancient Greek. Leiden: Brill 2015. ISBN 978-90-04-19318-5
• DOSTÁLOVÁ, Růžena – FRANC-SGOURDEOU, Catherine a kol. (2004): Základní kurz novořeckého jazyka. Praha: Set Out. ISBN 80-86277-39-9.
• ZERVA, Georgia (1999): „Nebojte se řečtiny“: Malý průvodce novořeckým jazykem – "Μη φοβάσαι τα ελληνικά": Μικρός οδηγός της νέας ελληνικής γλώσσας. (1. vydání.) Praha: Athis Imaging. ISBN 80-238-3614-5.
• ZERVA, Georgia, KOPECKÁ, Lydie, PAPADOPOULOS, Lysimachos (2014): Novořecko-český a česko-novořecký praktický slovník. (2. vydání) Praha, Leda, ISBN 978-80-7335-371-1

• Pimsleur Greek^[1]
• Michel Thomas Greek Foundation^[2]
• Rosetta Stone Greek^[3]

• Novořečtina
• Starořečtina

• Obrázky, zvuky či videa k tématu řečtina na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo řečtina ve Wikislovníku
• Kategorie Řečtina ve Wikislovníku
• Úložiště vzdělávacích materiálů Řečtina ve Wikiverzitě

Řecká verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

• Test starořecké verze projektu Wikipedie v Inkubátoru
• Doporučená pravidla přepisování novořeckých slov do češtiny na stránkách Ústavu řeckých a latinských studií FF UK
• Řecko-český slovník online